4. Teď hned okamžitě

Je pátek ráno, probouzím se. První, co mi dojde, že jsem spala celou noc. Neuvěřitelné! Po dlouhém období probdělých nocí jsem se konečně vyspala!

Málem bych se pustila do oslavného tance, kdybych nemusela kmitat. Tož tančení nechám na jindy, musím se vypravit do práce. V rychlosti dobalím ruksak a už vyrážím na ulici.

Venku se nadechnu svěžího vzduchu. To je něco jiného, než předešlé dny, konečně se ochladilo!

Radostně si vykračuji, dokonce ani nevnímám tíhu ruksaku na zádech. Pohledem kontroluji oblohu. Zataženo, super!…

Vzápětí mi dojde obrovský paradox – zatímco jindy se mi nálada vylepšuje při pohledu na oblohu modrou, dneska je tomu právě naopak.

Je mi jasné, že můj přístup k počasí není ten nejlepší. Asi bych na něm neměla být závislá, když já si ale nemůžu pomoct!

Naštěstí mě nikdo nekárá, nikdo mi nevstupuje do mých myšlenkových pochodů… Stejně je divné, že se neozývá hlas, a to už hodně dlouho. Že by naše rozhovory skončily?… Ne, ono je to asi tak, že jsem v poslední době byla v jednom kole. Řeším jeden problém za druhým, klidu si nedopřeji… Jo, takhle to asi bude.

Přicházím do práce. Mám fofr, zvládám horu úkolů, které tu na mě čekaly, a než se vzpamatuji, už je konec pracovní doby.

Jsem ráda, tenhle týden byl opravdu náročný. Ve všech ohledech. Těším se na chatu. Ačkoli na ní letos pobývám sama, vyhovuje mi to, mám totiž pocit, že samotu potřebuji.

Až když jsem odpoledne usazená v lehátku na zahradě, mám čas na přemýšlení.

Ještě se do toho ani pořádně nedám, když zazní otázka: „Tak co, jak je?“

Zaraduji se, že ji po tak dlouhé době slyším.

Zamyslím se. No jo, jak na tom vlastně jsem?… Chvíli zkoumám své nitro, abych pravdivě popsala stav své mysli, svého těla.

„Jo, docela dobře mi je, ale až teď a tady. V uplynulých dnech to nebylo nejlepší.“ – přiznávám na sebe.

„A co se dělo ?“ – zdá se, že hlas je zvědavý.

Jakoby nevěděl – pomyslím si, ale odpovím: „Dělo se toho moc. Dostávala jsem se do nepřijatelných situací, které jsem zvládala jen s velkými obtížemi. A tím pádem jsem prožívala negativní emoce. Sice jsem se s nimi snažila něco dělat, a myslím, že se mi to v porovnání s loňským rokem dařilo, ale mohlo to být lepší.“ – nespokojeně si povzdechnu.

„Pochval se, že je to lepší, příště to bude zase o něco lepší. Netrap se tím, že bys chtěla víc. Ano?“

„Jo, máš pravdu. Ale dal mi tenhle týden zabrat!“ – neprozřetelně si postěžuji.

„A proč?“ – zazní známá otázka.

„Nechce se mi o tom moc mluvit, jsem ráda, že už je to za mnou.“

„Jen se do toho dej. Jestliže jsi něco nezvládala, je nutné si to rozebrat, abys věděla pro příště.“

„Mně se ale opravdu nechce, teď je mi fajn.“ – odpírám poslušnost.

„No tak. Právě, že už je to za tebou, nemusíš se toho bát. Spusť!“

Takovéhle výzvě se nedá odolat. Hned se tedy do toho pouštím.

„Už delší dobu jsem měla problémy s počítačem a potřebovala jsem ho odvézt do opravy. Zatímco pro každého autem disponujícího člověka tohle problém není, pro mě je. A velký. A postupně narůstal do obřích rozměrů. Nejdřív jsem se ho snažila řešit vlastníma silama. Poptávala jsem se v práci, u známých, i po obchodech jsem chodila s dotazem, zda je v mých silách závadu sama odstranit, ale ze všech stran jsem slyšela jediné – nepouštět se do toho a počítač odvézt do opravy. Ale jak, když auto nemám?

Vysílám prosby na všechny strany, ale problém je, že v okruhu mých známých se auto téměř nevyskytuje. Chvílema se propadám do pocitů beznaděje, bezmocnosti, připadám si zahnaná do kouta. Až po několika týdnech konečně svitla naděje – Michal se nade mnou slitoval a slíbil, že mi počítač odveze.

A taky že jo. Včera mě vyzvedl i s počítačem a do příslušné firmy jsme spolu odjeli. Po cestě jsme spolu zlehka konverzovali. Dozvěděla jsem se, že aby mi mohl vyhovět, musel si kvůli mně překombinovat svůj nabouchaný program.“

„Tady tě přeruším a zeptám se – jak ses cítila, když jste byli spolu?“

„Bylo mi fajn. I když se ve mně trochu vzedmuly emoce. Po tak dlouhé době a jedeme spolu autem!“

„A cítila jsi něco negativního?“

„Jenom jsem se cítila blbě, že ho jsem ho zase o něco musela prosit, a z toho se odvinul pocit zavázanosti.“

„Ber to tak, že jste přátelé. Přátelé si vzájemně pomáhají. Poprosila jsi ho o pomoc, on ti vyhověl, a konec. Nic víc, nic míň. Netrap se úvahami, jak jsi ho obtěžovala a teď jsi mu zavázaná. Tak to není!“

„Jo, ale zatím ho žádám o pomoc jenom já!“

„To sice ano, ale není všem dnům konec. A kromě toho, i ty mu svým způsobem pomáháš.“

„Jo? A jak?“ – divím se.

„Ukazuješ mu, jak se člověk může změnit. Ty si myslíš, že nezaregistroval změny ve tvém chování? Vždyť jste spolu byli dlouhá léta. Ví, jaká jsi byla a vidí, jak se chováš teď. Ačkoli o tom nemluví, nemysli si, že o tom neví. Možná, že o tom nepřemýšlí, protože na to nemá čas, ale jeho podvědomí to registruje. Takže i ty mu pomáháš, ale tak, že o tom nevíš.“

„Hm, tak jo. Jenže problém je, že mám pořád pocit určité zavázanosti.“

„Neměj ho. Kdyby ti nechtěl nebo nemohl pomoct, nepomůže ti. Nakonec obracíš se na něj jen ve výjimečných případech, jeho pomoci nezneužíváš. Tak se tím netrap, ano?“

„Jo, máš pravdu.“

„Mluvila jsi o pocitu bezmocnosti, který tě zaléval. Proč bezmocnost?“

„Vím já? – opáčím a nejraději bych s tímhle tématem skončila. Ale pak se přece jenom rozpovídám: „V takovéhle chvíli bezmocná jsem. Ať jsem podnikla jakékoli kroky, všechny vyzněly do prázdna. Jakákoli moje snaha, úsilí, všechno to bylo na houby. Takže problém přetrvával, navíc mě zalil pocit nemohoucnosti, že s tím nemohu nic udělat. A já bych tak moc chtěla, tak moc bych potřebovala. A….“

„Zaraz! Uvědom si, co jsi řekla – já bych tak moc chtěla, potřebovala… Ačkoli jsi toho tolik podnikla, udělala, přesto se onen kýžený efekt nebo-li úspěch nedostavil. Neříká ti to něco? Přece víš, že prožívání jakýchkoli negativních emocí není žádoucí. Jsou signálem, že něco není v pořádku. Opět ti zopakuji – tyto emoce se dostaví v okamžiku, kdy máš určitou představu, očekávání, ale realita je jiná. Zmocní se tě negativní emoce, a protože lpíš na svém očekávání, postupně tě celou zalévají. Je ti čím dál hůř. Podnikáš nové a nové kroky k jeho naplnění, jenže se stále nedaří. Děláš to tak dlouho, dokud nevyčerpáš všechny možnosti a zůstaneš stát na místě. Ale v jakém stavu? Svým marným úsilím jsi vyčerpaná, rozčilená, že se ti nedaří, a zklamaná, že ti nikdo nepomohl. A cítíš stav bezmoci, nemohoucnosti… Co ti z toho vyplývá, když se na to podíváš takhle zpětně?“

„No jo, vždyť já vím. Ale…“

„Nechej svého ale. Co z toho vyplývá?“ – jsem ostře napomenutá.

„Asi jsem se měla v určitém okamžiku zklidnit a hlavně se přestat vysilovat dalšími a dalšími aktivitami. A asi přestat lpět na své představě, že to bude teď hned okamžitě. Že jo?“

„Přesně tak. Uvědom si jednu věc. Jestliže se dostaneš do nepříjemné situace, kterou potřebuješ vyřešit, promysli si, co bys mohla udělat, a podnikej kroky jeden za druhým. Ale zůstaň v klidu. Řeš, ale nerozčiluj se. Buď se ti podaří problém vyřešit, nebo ne. A pokud jsi vyčerpala všechny možnosti a stále se nedaří, zastav se, uvědom si, jaké je tvoje očekávání. Vyřešení problému obecně nebo teď-hned-okamžitě? Jestliže by mohla realizace počkat, ale ty lpíš na teď-hned, tak to teď-hned nebude. A když na tom lpět přestaneš, realizace se dostaví. Přece jsme o tom mluvili. Uvědom si, že je jedno o jaké očekávání jde. Je jasné, že problém potřebuješ vyřešit, ale nemusí to být dnes. A ve chvíli, kdy začneš lpět na čase, realizace se odsune, a ty budeš čím dál víc zahlcená negativními emocemi. Už rozumíš, jak tohle funguje?“

„No jo, asi jo.“ – otráveně odpovím.

„Jaképak no jo? Proč jsi otrávená?“

„Protože jsem zvyklá všechno řešit teď-hned, abych to měla z krku a nemusela se s tím dál obírat. Nesnáším být na komkoli závislá, nesnáším mít pořád na mysli, že ten problém tu ještě je a nemůžu s ním nic udělat, nesnáším, když se věci neudělají hned, ale stále se odkládají, nesnáším, když lidi kolem mě mě brzdí, nesnáším…..“ – chci se nadechnout k dalšímu nesnáším, když jsem přerušená.

„Ty hodně věcí nesnášíš, co?“

„Takhle když to řekneš, zní to blbě, ale asi máš pravdu. Jsem zvyklá jednat, myslet, řešit vše rychle. Taková jsem odjakživa. A když mě v tom někdo omezuje a brzdí, štve mě to.“

„A pak vznikají nepříjemné situace, které prožíváš s negativními emocemi, že jo?“

„Jo, přesně tak.“

„A když se nad tím zamyslíš takhle v klidu, nenapadá tě nic? Uvědom si, že každý je jiný, každý má jiné tempo myšlení, práce, jiný přístup k problémům. Pomůže ti, když se naštveš? Pomůže ti, když od druhých vyžaduješ svoje tempo, na které ti druzí nemají?“

„To se dostáváme někam úplně jinam, ale v tom případě musím podotknout, že přesně tuhle situaci jsem nedávno řešila v práci. Kolegyně byla neskonale pomalá a já se vytáčela, protože mě brzdila v práci. Když to mezi námi začalo jiskřit, bylo mi jasné, že to musíme nějak řešit, jinak se navzájem pobijeme. Navrhla jsem několik možností, jak naši práci zorganizovat, a nechala jsem na ní, aby si jednu z nich vybrala. Ona si vybrala, a pak byl klid. Takže bych řekla, že když můžu situaci nějak vyřešit, tak ji řeším, i za cenu kompromisu…. Ale teď to bylo jinak - k vyřešení problému jsem potřebovala někoho jiného, a ten dotyčný se na mě vykašlal. Takže se samozřejmě dostavil vztek, lítost a bezmocnost, že já sama nemůžu, a ten druhý buď nechce nebo nemůže. Takže co pak? No? –zeptám s pořádnou dávkou provokace.

„Už jsme o tom přece mluvili. Jestliže dotyčného požádáš o pomoc, a on ti řekne, že ti nepomůže. A nezáleží na tom, jestli nechce nebo nemůže, obrať se na někoho jiného. Nenechej se zahltit jakýmikoli negativními emocemi. Tím ten problém nevyřešíš, jenom si ublížíš. A když se pak obrátíš na někoho dalšího, a on ti pomoc slíbí, ale ne teď–hned, odlož problém a věnuj se něčemu jinému. A neplaš se. Buď v klidu. Případně se po nějaké době připomeň. Opět ale platí – v klidu. Stále buď v klidu. A uvidíš, že problém se nakonec vyřeší. Sice ne v termínu, který sis určila ty, ale vyřeší se. Co ty na to?“

„Skoro se zdá vypadá, že by to takhle mohlo být.“ – zauvažuji.

„Ještě jednou ti zopakuji ono už známé – kontroluj si své negativní emoce v okamžiku, kdy si je uvědomíš. Zeptej se sama sebe, proč se objevily, na čem lpíš, co očekáváš, co není dle tvých představ. Poctivě si to rozeber, udělej si analýzu. V tomhle jsi dobrá, svého daru tedy využij, a objev prapříčinu své rozladěnosti, vzteku či čehokoli jiného. A když ji objevíš, jsi už na půl cestě k úspěchu. Ano?“

„Jo, takhle to zní docela nadějně, že by se příště mohlo podařit leccos zvládnout. No, já se snad ještě začnu těšit na další příště.“ – zašklebím se.

„A proč ne? Nehleď do budoucna s obavami, ale naopak s radostí!“

„Tak jo. Díky.“

Obsah knihy VIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.