5. Problémy

Je přede mnou další víkend, který budu trávit opět na chatě. Moc se na něj těším. Stejně je neuvěřitelné, jak si chatu letos vychutnávám. A stejně tak i svou samotu. Já vím, že se opakuji, ale čas od času mě toto zjištění dostává až do stavu euforie, protože mi dochází, jak jsem zase něco obtížného, což samota teda je, zvládla. A proto se z toho tak raduji.

Přes týden jsem nějak nestíhala, a proto se teď těším, že si na chatě odpočinu a hlavně, že budu o samotě. Ježíšmarjá, začíná mi být až podezřelé, jak upřednostňuji samotu před společností!

Ani nevyndávám ven lehátko a hned se pouštím do práce. Potřebuji toho tolik udělat!

Nejdřív se pouštím do sekání trávy. Naštěstí v těch vedrech moc nevyrostla. Pak se pouštím do opravy čerpadla, které se mi minulý týden porouchalo. Během týdne jsem oběhla několik obchodů a sháněla příslušné součástky. Nakonec jsem v jednom obchodě uspěla a vše potřebné nakoupila. Teď vše dávám dohromady a se zatajeným dechem čekám, zda čerpadlo naskočí.

Naskočilo! Super!

Raduji se jen chvíli, voda totiž přestane téct. Ačkoli čerpadlo běží, voda neteče. Jak to tak vypadá, asi se ucpalo. Lítám kolem něj hodinu, dvě, až je najednou tma a musím s prací skončit.

Je mi to líto, ale co se dá dělat. Pokračování bude zítra.

V sobotu ráno, aniž bych posnídala, hned se vrhám do práce. Po delším úsilí se mi čerpadlo podaří nahodit. Sláva! – opět se zaraduji. Zatímco se voda přečerpává, jdu přehazovat kompost. Cítím se dnes nabitá spoustou energie a cítím potřebu pořádně se rozhýbat.

Až někdy k polednímu celá znavená a hlavně vyhladovělá pouštím se do opožděné snídaně.

Za plotem se objeví soused. A co prý pořád dělám, že mě není vidět na lehátku jako jindy. Už si zvykl, že až na výjimky tu relaxuji. Co ovšem netuší, že dřív tomu bylo jinak. Víkendy jsem vždy víceméně odřela a během týdne jsem se pak vzpamatovávala. Až v posledních letech, co jsem sama, nejvíc času trávím na lehátku. relaxuji. Jen když vyplyne něco urgentního, pustím se do toho. A v posledních týdnech je pořád něco urgentního. Ani minule jsem na lehátku moc nepobyla. Tu jsem spravovala dveře od boudy, neb se na mě kácely i s futrem, tu jsem natírala okapy, pak jsem zase řezala dříví, pořád jsem něco dělala, řádila jsem na zahradě ostošest.

Chvilku si povídáme, pak se rozejdeme každý ke své práci.

Jdu si pro vodu k pumpě. Jenže když se podívám do sudu, málem omdlím. Plave tam nějaké zvíře. A jak to tak vypadá, plave tam už dlouho.

Udělá se mi zle.

Zase problém! A tentokrát takový, se kterým si nevím rady. Začíná toho být na mě moc.

Po chvíli váhání volám na souseda. Celý natěšený přiběhne k plotu, ovšem v okamžiku, kdy zjistí, že od něj něco potřebuji, a hlavně oč jde, hodí zpátečku.

Kdyby jen to, ale dává mi nepokrytě najevo, že do tohohle se mu nechce.

Apeluji na něj s tím, že on je mužskej a já jenom ženská, která takovéhle věci fakt nezvládá, a že mě v tom přece nenechá.

Nakonec se nade mnou slituje, přistavuje k plotu žebřík a opatrně přelézá na mou stranu. Jdeme spolu k pumpě. Ještě tam nedojdeme, a už se mu zvedá žaludek. Prý to děsně páchne.

Nic o tom nevím, v téhle chvíli jsem vděčná za své nefungující čichové buňky. Mně se dělá zle jen když na tu nafouknutou zdechlinu pohlédnu.

Nakonec s notným nadáváním zvíře ze sudu vyndá a doporučí mi, abych ji někam zakopala.

To určitě! Odvezu ji raději do blízkého lesíka, ještě by tu byl silný vzduch!

Chvíli se dohadujeme o jaké zvíře jde. Nakonec se shodneme na tom, že se jedná asi o kunu. Ono je to jedno, jde spíš o to, že v tomhle stavu je každé zvíře nechutné.

Zdechlinu odvezu a poté se pouštím do očisty sudu. Fuj, hnusná práce! Zvedá se mi z toho žaludek. A to ještě můžu být ráda, že nic necítím.

Celý den kmitám, nemám chvíli klidu. A to jsem se těšila, jak budu relaxovat. I nějaké relaxační kazety jsem si s sebou vzala, abych se hezky uvolnila.

Když si pak k večeru přece jenom sednu a do uší pustím pěknou hudbu, během několika vteřin usnu. Asi jsem tak utahaná, že jsem to prostě potřebovala, snažím se uklidnit, abych se snad nenaštvala.

Za chvíli se stmívá, přece jenom je už konec srpna, a proto se dny rychle krátí. Je mi to líto, ty letní dlouhé večery na zahradě miluji. Teď musím dovnitř.

Sedám si a přemýšlím o tom, jak se mi v poslední době zase komplikuje život. Řeším teď problém za problémem. A většinou se jedná o takové typicky mužské problémy, respektive takové, které by za normálních okolností řešil manžel, teda, kdyby nějaký byl. A teď je musím řešit já. Někdy jsem úspěšná, někdy ne, proto se musím obracet na muže ve svém okolí. Což je problém, neb jich až tak moc není. Z toho se mě občas zmocní cosi jako bezmocnost… Ostatně zrovna tohle jsem řešila před týdnem. Jak to s ní jenom je?

„K jakému závěru jsi dospěla?“ – zazní dnes poprvé hlas.

„Pokud si pamatuji, bylo mi řečeno, že v okamžiku, kdy pocítím jakoukoli negativní emoci, mám si udělat rozbor, proč se tak cítím.“

„A jak ses cítila dnes?“

„Kupodivu jsem byla klidná, nerozčilovala jsem se, nevztekala se. Jak minule, tak i dnes. Postupně jsem řešila jeden problém za druhým. A dařilo se. Až s tou zdechlinou, to jsem nějak nezvládla. Měla jsem pocit, že tohle udělat nemůžu. Byla jsem tedy donucená obrátit se na souseda o pomoc. Ovšem do toho se mi moc nechtělo.“

„Proč?“

„Věděla jsem, že ani jemu se do toho nebude chtít, taky komu by se chtělo, že jo? Ale když jsem pak viděla, jak se tváří, bylo mi to nepříjemné. Tak nerada o něco prosím, a když pak vidím takovouhle reakci, příště si to rozmyslím.“

„Přece ti pomohl, ne?“

„To jo, ale měl nepříjemné narážky.“

„A jaké?“

„Dvojsmyslné.“

„No a?“

„No a! Mám z toho blbý pocit.“

„Proč?“

„Už je měl několikrát.“

„Pořád je to o tom samém. Neboj se druhé požádat o pomoc. A když ti ten dotyčný pomůže, poděkuj. Jedná se o sousedskou výpomoc. Jestli si soused myslí, že by ses mohla nějak odvděčit, ať specifikuje, jak si to představuje a na tobě záleží, jak se k tomu postavíš.“

„No jo, ale já pak budu mít blbý pocit příště ho o něco požádat.“

„A proč? On jenom zkouší, co ty na to. Když uvidí, že jsi proti, už to nebude opakovat.“

„A co když jo?“

„Tak je to jeho problém. Ty to neřeš.“

„Tobě se to říká… Mám takový pocit, že tohle řeší dost osamělých ženských. Že když nějakého muže prosí o pomoc, často se jim dostane takovéhle reakce. A pak nevědí, co mají dělat.“

„Co by dělaly? Odmítnou. Na to mají právo. Muž takovéhle situace nesmí zneužít.“

„Tohle neříkej mně, ale mužům.“

„Ty se ale nauč správně reagovat! Ne, aby ses zase stáhla do sebe jen kvůli strachu a se závěrem, že už o pomoc nikoho nepoprosíš.“

„No jo… Stejně je mi ale divné, že teď řeším tolik problémů, a všechny mají společné to, že pro mě, co by pro ženu, jsou těžko zvladatelné. Proč to tak je? Přece nemůže být náhoda, že je jich tolik a v tak krátké době. Ne?“

„Není to náhoda.“

„To jsi mi toho teda řekl! A proč to tak je?“

„Ty nevíš?“

„Už je to tu zase – nevím. Kdybych věděla, tak se neptám, ne?“ – drze odseknu.

„Ale víš.“

„Tak vím, jenže o tom nevím. Nebo snad opravdu vím?… Dobře, zkusím si to rozebrat. Jsou to pro mě těžko řešitelné problémy. Minule mi bylo řečeno, že se k nim mám naučit přistupovat následovně – zjistit řešení, zkusit je řešit, a když se nepodaří, poprosit o pomoc a čekat. A mezitím být v klidu. Nerozčilovat se, necítit bezmocnost. Což jsem tentokrát všechno splnila. Jak to tak vypadá, najela jsem na nové problémy, na zvládání nových situací, a předpokládám, že když je opakovaně zvládnu, přejdu zase na něco jiného, nového. Není-liž pravda?“

„Ano, je to tak. Postupuješ od jednoho k druhému, podle toho, co je zapotřebí se naučit, pochopit.“

Obsah knihy VIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.