6. Bardo

Týden uplynul jako voda, už je tu zase pátek, a já opět jedu na chatu. Moc se těším. Mám ráda svoje víkendové pobyty v přírodě. Připadá mi, že se během nich vždycky nádherně od všeho odreaguji, odpočinu si a alespoň trochu zharmonizuji svou rozhašenou psýchu.

S chutí a v rytmu svižné hudby, kterou mám puštěnou ve sluchátkách, šlapu nahoru do kopce.

Konečně jsem tady! Odemykám vrátka a kochám se pohledem na svěží zeleň. Připadá mi to tu jako malý ráj. Ticho, příroda, pěkné počasí. Nikdo mě neruší, nikdo neotravuje, mám čas jen sama pro sebe.

Pane jo, já jsem ale pozitivní! Samotnou mě tento fakt překvapí.

Vybalím si věci, a hned vyrážím ven ze zahrady projít se trochu po okolí. Ovšem rázem je dobrá nálada ta tam a opět na mě padá smutek.

Dřív než si stačím změnu svého rozpoložení uvědomit, už je tu známá otázka: „Proč ta špatná nálada?“

Uvědomuji si, že už beru jako samozřejmost, že mi občas „cosi“ vpadne do mých myšlenkových pochodů. Už se nad tím nepozastavuji, ani se neděsím toho, že mi snad přeskočilo. Jen se občas opatrně někoho zeptám zdali neví, když já nevím, ale každý říká něco jiného. Nakonec vždy vyzní tentýž závěr – ať je to, co je to, hlavně že „to“ je. A mám si považovat, že „to“ se mnou komunikuje, protože „to cosi“ je k mému dobru. Tak jo, beru to. Ale stejně…

„Co se ti honí hlavou?“

Když přímá otázka, tak i přímá odpověď. „V jedné věci nemám jasno – nevím totiž, s kým si povídám.“

„Proč to potřebuješ vědět?“

„Je přece normální, že když se s někým bavím, chci vědět s kým, ne?“ – namítnu.

„Časem k tomu sama dojdeš.“

„Ale já chci…“

Nestačím dokončit větu. Důrazně je mi dáno na srozuměnou, že konverzace se bude ubírat jiným směrem: „To by stačilo! Jak ti je?“

No, už je to tu zase! Pořád dokola ta samá otázka a na ni samozřejmě stále stejná odpověď. Protože mně je stále stejně, a to smutno. A jak to tak vidím, hned tak se to nezmění.

Není mi dovoleno škaredit se ani skrytě, protože hned zazní: „ Proč ti je smutno?“

„Protože se tak cítím.“ – popuzeně odpovím.

„A nikdy, doopravdy nikdy se necítíš jinak?“

„Jen výjimečně, jenže pak se zase hned propadnu zpět do smutku, beznaděje, sebelítosti a já nevím, čeho dalšího.“

Ani jsem netušila, kolik negativních emocí může člověk prožívat. A já bych se tak ráda radovala!

„Jen na tobě přece záleží, jak svůj život budeš prožívat.“ – napomene mě hlas.

Někdy mi leze na nervy, ten můj hlas. Houby pomocník, jak se mi ostatní snaží namluvit. Provokatér je to!

„Jenže mně je opravdu smutno.“ – špitnu.

„Proč je ti smutno?“

„Jsem tu sama.“ – odpovím, domnívajíc se, že na téhle odpovědi není nic závadného.

Zřejmě je, protože hned následuje: „Vždyť tentokrát ses sem těšila.“

„To jo, jenže jak teď procházím kolem těch zahrad, zase na mě padá lítost.“

„Snad sebelítost, ne?“

„Jo, tak sebelítost!“ – naštvu se. Pořád jen samé poučování. Kdo to má vydržet?

„Když se neumíš pravdě podívat do očí a nejsi schopná věci pojmenovat správným jménem, někdo ti musí pomoct. Ty si nepamatuješ, že utápíš-li se v negativních emocích, realitu nezměníš, jen sobě ubližíš?“

„Jasně, že si to pamatuji, ale mně je každou chvíli sama sebe líto!“

„Proč?“

Nebyla by nějaká jiná otázka? Už vidím, že se zase budu muset hrabat ve svém nitru a kdoví, co všechno objevím. Dopaluji se ještě víc.

Pak se přece jen zamyslím a snažím se důvod své lítosti objevit.

„Nevím, asi mám v sobě nějaký program. A ten může za to, že děje-li se mi něco špatného, pak na mě padne lítost a mám pocit, že mě nemá nikdo rád.“ – vysvětluji, jak já to vidím.

„To je přece normální, ne?“ – dožaduji se pochopení.

Žádného pochopení se mi nedostalo, protože mi řečeno: „Jestli to je normální nebo ne, necháme stranou, spíš se zamysli nad tím, co s tím hodláš udělat.“

„Nevím. Potřebovala bych pomoct.“

„A jak?“

„Netuším, co bych měla udělat. Jen mám dojem, že na tohle sama nestačím.“

„Neočekávej pomoc od druhých, sama si pomoz.“

No, neříkala jsem to? Provokatér je to! Jak můžu mít dobrou náladu, když do mě pořád ryje!

* * *

Vracím se zpět na zahradu a unaveně klesnu do lehátka. Ještě, že je tak teplo a příjemně. Zavírám oči.

Znovu je tu můj hlas.„Chceš pomoct?“

„Jasně že chci.“

Nevěřícně zakroutím hlavou. Že by kritika zabrala?

Náhle se ocitám v prostředí mně tak důvěrně známém z regresí, které jsem před nedávnem absolvovala.

„Víš kde jsi?“– ptá se hlas.

„V bardu.“

„Co se tam děje?“

„Sedí tu v kruhu jakési bytosti a v jejich čele je někdo výše postavený. Jen nevím, kdo to je.“

„Říkej mu ten Nejvyšší.“

„Tak jo.“

„A co se děje?“

„Ptá se mě, zda vím, proč mě dal zavolat.“

„A co ty?“

„Vím to. A nejen to – ke všemu, co jsem v minulosti napáchala, se teď přiznávám. Stydím se a je mi to líto. Proto prosím za odpuštění.

„A co se děje dál?

„Ten Nejvyšší říká, že mi odpouští, ale že do tohoto života půjdu s určitým úkolem. Jen na mně pak bude záležet, jak se s ním vyrovnám. Buď pochopím hned na začátku života oč jde ten úkol splním, a celý život pak prožiji v klidu a v pohodě (tahle varianta moc pravděpodobná není, ale tu šanci mám, co kdyby?), nebo nic nepochopím, můj život proběhne jakž takž v poklidu, až někdy ve středním věku se vše zkomplikuje, mí nejbližší ode mě odejdou, a já zůstanu sama. V tomto zlomovém bodě je moje poslední příležitost prohlédnout a ve svém životě provést změny. Buď téhle příležitosti využiji, anebo ji promarním. Ovšem pak promarním celý svůj život. Poté jsem vyzvaná, abych skočila dolů. Skáči do víru s pocitem, že tohle zvládnu levou zadní, když vím o co jde. Jsem přesvědčená, že hned na začátku si svůj úkol odbudu, a pak budu mít havaj.“

„Jaký z toho máš pocit?“

„Jsem ráda, že to proběhlo jinak než při předešlých regresích. Jenže tam nahoře jsem situaci přecenila. Zkraje života mi totiž nic nedošlo, tudíž jsem z naplánovaného nesplnila vůbec nic, a tak se jelo podle scénáře č. 2. A teď jsem v té krizi.“

„A máš pocit, že už svůj úkol plníš?“

„Asi jo, alespoň postupně. Jen bych chtěla vědět jak dlouho ještě tohle utrpení potrvá.“

„Tohle ty nazýváš utrpením?“

„Jo!“ – odseknu, připravená pevně si stát za svým.

„Abys věděla, potrvá tak dlouho, pokud tomu, čím teď procházíš, budeš říkat utrpení. Smiř se se vším, nevnímej to jako utrpení, ale jako odrazový můstek k něčemu lepšímu. Ber to jako něco, co je pro tvoje dobro.“

Zkrotlá jsem jako beránek. Připadá mi, že padla slova PRAVDY.

Ale já se tak lehce nedám: „No jo, ale tímhle stadiem procházím už dlouho, a stále ještě není u konce.“

„Paní netrpělivá! Dopřej si čas a raduj se z dílčích úspěchů.“

„No jo, to už tu bylo… Ale víš čemu nerozumím? Jak to všechno souvisí s mým pocitem, že mě nikdo rád?“

„Všechno souvisí se vším. I tohle ti časem dojde.“

Ach jo, takovéhle nemastné, neslané odpovědi mám nejraději! Ale zřejmě mi nezbude nic jiného než nechat věcem volný průchod, rezignovaně si povzdechnu a jdu pracovat.