5. Můj problém

O pár dní později sedím doma v křesle a je mi děsně. Jsem hluboko ponořená do svého smutku a sebelítosti, když tu zaslechnu známou otázku: „Jak je?“

„Je mi smutno, nic moc.“

„A jaký byl uplynulý týden?“

„Copak o to, ten byl super.“

„V čem byl tak skvělý?“

„Na to, že jsem už zase chodila do práce, prožila jsem ho nezvykle pohodově.“

„Proč nezvykle?“

„Protože jindy mě v práci plno věcí štve a leze na nervy.“ – přiznávám se.

„A teď?“

„To, co jindy mě štvalo, teď mě nechávalo v klidu.“

„Proč myslíš, že to bylo jiné?“

„Asi kvůli té dovolené. Byla jsem nadšená, jak proběhla a co všechno se během ní událo, že zřejmě dobrá nálada přetrvala i na dny následující.“

„Takže jsi zjistila, že můžeš být v pohodě i v práci?“

„To je jasné, ne?“ – začínám se rozčilovat, jak je hlas úplně vedle a vůbec nechápe, v čem je zakopaný pes.

„Přece když nebude to nadšení, nebude i to ostatní.“ – snažím se problém trochu ozřejmit.

„Tohle ale přece záleží jen na tobě.“ – zazní pro mě už známá odpověď.

„No jo, o tom už byla řeč.“ – otráveně odpovím.

„Byla a bude i nadále, nahraješ-li mi.“

„No, to je teda dobrý.“ – jsem otrávená ještě víc.

„Jak se cítíš, když jsi naštvaná? Je ti v tom dobře?“

„Jasně, že není!“

„A jde ti práce líp od ruky, jestliže jsi v pohodě?“

„Samozřejmě!“

„Tak se rozhodni, co chceš.“

„To není tak jednoduché, mě tam pořád někdo rozčiluje.“

„A myslíš si, že ti to někdo dělá úmyslně?“ – dotazuje se hlas.

„Jistě, že ne. Prostě to vyplyne ze situace.“

„Uvědom si jednu věc. Tebe štve, jak by se podle tebe chovat měli, jenže každý má právo projevovat se dle svého. Proto je pak tvůj problém, že tě tahle situace dostává.“

„Ježíšmarjá, tahle věta – ‚To je tvůj problém.‘ – mě dostává do varu.“ – naježím se.

„I tohle je tvůj problém, že tě ta věta tak vytáčí. Co ti na ní tak vadí? A od kdy ti vadí?“ – chrlí na mě hlas otázky, jednu za druhou.

„To bylo v době, když jsem se o něčem dohadovala s dcerou, a …“ – začnu vysvětlovat. Vtom mi něco dojde a vzápětí mě celou polije horko.

„Copak je?“

Nechce se mi s pravdou ven: „Na to nemůžu ani pomyslet, natož to říct.“

„Jen se přiznej!“

„Až teď mi došlo, že tomu tak bylo vždy, když stál její názor proti mému. Já se rozčilovala, že nechce přijmout ten můj, a ona mi na to řekla: ‚To je tvůj problém!‘ Mě to dovádělo až k zuřivosti.“ – nerada sahám do svých vzpomínek.

„A co bylo pak?“

„Dcera se mnou přestala komunikovat, a pak se odstěhovala pryč.“

„Co ty na to?“

„Měla jsem jí to za zlé a bylo mi to líto.“

„A co bylo dál?“

„Byla jsem přesvědčená, že ona je tou, která může za to, že se spolu nedokážeme domluvit.“ – vzpomínám, jak mi v té době bylo všechno jasné.

„A mohla za to?“

„Časem mi začalo docházet, že změnit se musím já.“ – přiznávám na sebe.

„A jak?“

„Změnit svůj postoj a vyzařování k ní.“

„A jak to pokračovalo?“

„Šla jsem do sebe. Snažila jsem se smířit s tím, že dcera má svůj vlastní život, jak ona mi neustále zdůrazňovala, a že má právo dělat si, co chce ona. Bez mých rad a poučování, a hlavně bez ohledu na to, že jsem byla sebevíc přesvědčená, že pravdu mám já.“

„A šlo to?“

„Hned ne. Tak nějak rozumem jsem to věděla, jenže jsem nebyla schopná se s tím srovnat.“

„A co bylo dál?“

„Byla jsem na jakémsi semináři, kde se probíraly problémy jednotlivých účastníků. Jedna paní stále nemohla pochopit, že její děti už jsou dospělé, a ona, že jim nemá mluvit do života. Všichni jí radili, co má a nemá dělat, jenže ona byla pořád jinde. Já byla zticha, protože jsem měla pocit, že řeč je tak trochu i o mně. Až po cestě domů mi došlo – tam někde uvnitř mě – že mám být ráda, že se dcera odstěhovala, sice v době pro mě nejnevhodnější, ale zaplaťpánbůh, že to udělala. Protože kdyby zůstala se mnou, stále by mezi námi docházelo ke střetům, pořád bych se starala, udílela rady a prosazovala svoje názory. Kdežto takhle ona měla možnost osamostatnit se. Ovšem já musela udělat totéž.“

„A cos udělala?“ – chce hlas znát podrobnosti.

„Odstřihla jsem se od ní. To se dělá v případě, když se člověk cítí s někým moc svázaný, a potřebuje jemu i sobě dát svobodu a volnost.“

„A pomohlo to?“

„Přišlo mi, že trochu to pomohlo. Pak se teprve věci začaly vracet do normálu. Ještě to není ono, ale je to nesrovnatelně lepší.“

„Vidíš, jak jsi úspěšná.“

„No jo, jenže to je jen dílčí úspěch!“ – namítnu.

„A ty chceš všechno hned, viď?“ – rýpne do mě hlas.

„Jasně. Když jsem dělala ‚boty‘ celý život, a teď jsem konečně objevila jaké, ráda bych všechno napravila.“

„Jenže právě protože jsi je dělala celý život, nemůžeš napravit všechno najednou! Jde o postupný proces, a prvním předpokladem je, že budeš trpělivá.“

„Tohle jsem už slyšela!“

„Něco pravdy na tom asi teda bude, ne?“

„Já vím, že jsem netrpělivá, jenže nevím co s tím můžu udělat.“

„Nemůžeš dělat nic jiného, než vše nechat plynout, a nervat do ničeho své chtění, očekávání. Jestliže se tímto pravidlem budeš řídit, podaří se ti pak zvládat jedno po druhém, až nakonec zvládneš vše."

Obsah knihy I:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.