2. Vnitřní hlas

Uplynul první rok mé absolutní samoty. Začíná léto a já mám před sebou dovolenou. Původně jsem měla jet na krásné místo kdesi u moře, jenže z toho sešlo, a tak se teď místo toho chystám odjet na chatu.

Jak mě tato představa děsí, jak mi nahání strach!

Proč obavy a strach?

To je přece jasné, na té chatě totiž budu sama! Poprvé v životě budu trávit dovolenou ve společnosti jen sebe samotné.

Když se o svých pocitech zmíním kolegyním v práci, absolutně mě nechápou. Všechny jsou zapřažené v každodenním kolotoči rodinných povinností, a proto by takovouhle dovolenou jenom uvítaly.

Chápu to. Být na jejich místě, asi bych po týdnu naprosté samoty taky prahla, jenže v mém případě je všechno jinak. Já jsem sama pořád a to už hodně dlouho, proto vím, že nadcházející dny pro mě nebudou přínosem, ale jen a jen utrpením.

 

Z práce odcházím celá rozladěná. Zmítají mnou pocity křivdy, lítosti a nespravedlnosti. Je mi děsně!

Doma ale do mě vjede vzpurnost. A co, ono to nějak dopadne! Hlavně že nebudu muset do práce! Vezmu s sebou něco moudrých knih, přibalím je k proviantu, v lůně přírody budu meditovat, ponořím se do svého nitra a určitě onen kýžený návod, jak štěstí v sobě nalézt objevím. Zdařilo se jiným, musí se zdařit i mně!

 

Dobaluji ruksak, dávám si jej na záda a o chvíli později jsem už venku na ulici a spěchám na metro.

 

Celá cesta proběhne v pohodě a v klidu. Dřív než se stačím ponořit do chmurných myšlenek, i výšlap do kopce mám za sebou, a už stojím před vrátky od zahrady.

Rozhlédnu se kolem. Kol dokola není jediného človíčka.

S úlevou shazuji těžký ruksak na zem, lačně se nadechuji svěžího vzduchu a už se začínám těšit na cestu do svého nitra.

Vyndávám ven lehátko a pohodlně se v něm usazuji. Ve sluchátkách mi zní příjemná relaxační hudba a já očekávám věci příští.

Ovšem místo podnětných myšlenek honí se mi hlavou obehraná písnička: „Jsem chudák ženská, co ji opustil manžel. Vykašlal se na mě a našel si jinou. Klidně mě vyměnil jako špinavé ponožky.“

Chvíli si tohle ponižující rčení zvráceně vychutnávám a ve svém žalu a ponížení se rochním. Náhle mi dojde, že tudy cesta nevede. Takhle bych to vytoužené štěstí a klid ve své duši nikdy nenašla!

Beru do rukou moudré knihy, vzpomínám na semináře, které jsem absolvovala. Střídavě čtu, střídavě sestupuji do svého nitra, jenže myšlenky se valí jedna za druhou a já je nejsem schopna jakýmkoli způsobem ukáznit.

„Tak takhle teda ne!“, naštvu se a klid v hlavě si nařídím doslova násilím. Teprve teď se uragán myšlenek zastaví.

Táži se sama sebe, co mi schází k tomu, abych byla šťastná. Odpověď přichází okamžitě – mužský, který by mě měl rád.

Tenhle „objev“ mě naštve. Dávno už přece vím, že mi schází někdo, s kým bych si popovídala, kdo by mě vzal kolem ramen a chápavým slovem či gestem podpořil, kdo by mi pomohl, když mi bude nelehko. Jenže já nikoho takového nemám, a proto jsem tak nešťastná.

Každý, kdo už je „za vodou“, říká – musíš to štěstí najít sama v sobě, teprve pak najdeš toho pravého.

No jo, jenže já ke štěstí potřebuji ještě někoho!

Začínám se dopalovat, když tu se mi náhle před očima objeví jakýsi běžící pás, který mě kamsi unáší. Pás se zastavuje uvnitř zvláštního prostoru.

Udiveně se ptám sama sebe „Kde to jsem?“

Najednou se ozve: „Ve svém srdci přece.“

Namítnu: „Ale tady není štěstí.“

„Štěstí samo od sebe k tobě nepřijde, ani ti ho nikdo nedá. Sama ho musíš nalézt.“

To je sice pěkné, ale já k tomu, abych byla šťastná, potřebuji mít po svém boku nějakého mužského! Stavím si proto do svého srdce budoucího partnera.

Okamžitě se ozve: „Ne! Tvoje štěstí musí vycházet z tebe samotné. Na nikom a na ničem nesmí být závislé.“

Celá zmatená, a co si budeme povídat i rozčilená, strhávám z uší sluchátka a vyskakuji z lehátka. Absolutně nechápu, co se to se mnou děje. Kdo nebo co se mi plete do mých myšlenkových pochodů?

Raději půjdu něco dělat, snad prací se uklidním. – řeknu si a jdu do boudy pro nářadí.

O chvíli později už klečím u záhonu a chystám se trochu plít.

Jenže průšvih! Okamžitě se ozývají záda, a tak mi je jasné, že z práce dnes nic nebude.

To je ale nadělení! Nejen, že tu jsem sama a nemám s kým prohodit ani slovo, ale ani nemůžu nic dělat! Jsem já to ale chudák!

Začínají se mě zmocňovat pocity křivdy a beznaděje a je mi děsně. Usilovně se proto snažím vymyslet možnost nějakého odreagování.

Už to mám! Půjdu se trochu projít, snad přijdu na jiné myšlenky.

 

O chvíli později už vím, že to nebyl dobrý nápad. Dostávám se totiž do míst, kde na zahradách posedávají tu celé rodinky, tu jenom manželé. Nakukuji skrz ploty, sžírá mě závist a cítím bolest v srdci. Jak já bych měnila!

 

Na zahradu se vracím značně rozlítostněná. Co rozlítostněná, úplně zdeptaná!

Padnu do lehátka a chystám se zase litovat, když se náhle kdesi uvnitř mě opět něco ozývá: „Přestaň už konečně s tím litováním!“

Teď už mi to nedá a tak se ptám: „Kdo jsi? Co chceš?“

Okamžitě se ozve: „Nebuď zvědavá. Důležité je, abys mě slyšela a něco už se sebou začala dělat!“

Vyklepnu se. Ježíšmarjá, co to je za hlas, jaké jsou to myšlenky a proč je nemůžu zastavit?

Možná bych se i propadla do strachu a obav, zda se se mnou neděje něco nenormálního, nezdravého, ale vtom se moje myšlenky stočí jiným směrem, a mě najednou napadne, že třeba není náhoda, že z původně plánované dovolené sešlo. Co když ji mám strávit zrovna takhle – na chatě, sama, a ještě k tomu s bolavými zády? Pak mi nezbude nic jiného, než sedět na zadku a věnovat se sama sobě. Snad se pak přestanu vzpírat tomu, co mi život přináší. A třeba i to štěstí v sobě objevím!

Opět se ozývá ten hlas uvnitř mě: „To je dost, že ti to došlo!“

„To jako co?“ – nechápu.

„Že to má být přesně takhle. Važ si toho, je to dar.“

„Pěkný dar!“ – znechuceně odseknu.

„Máš ideální podmínky pro to, abys ve svém nitru udělala pořádek, oprostila se od všeho starého a objevila nové. Jedině tak můžeš ve svém životě pokročit dál. Neprožívej to tu jako oběť, chudák. Zvol jiný přístup. Uvedu ti příklad. Dva lidé, kteří jsou v podobné situaci jako ty. Taky mají před sebou dovolenou. První řekne: ‚To je bezva, že jsem tu sám.‘ – a využije této situace ke svému dobru. Ale ten druhý začne nadávat a všechen čas promarní. Co myslíš, že je lepší?“ – předhodí mi hlas hádanku.

„To je přece jasné! Ovšem tady jde o něco jiného. Já v sobě nemůžu objevit štěstí!“ – vyletí ze mě.

„Ze všeho nejdřív si musíš začít uvědomovat svoje myšlenky a přestat se obírat stále tím samým, v tvém případě negativním. Pak se teprve může začít něco měnit.“

Zamyslím se. Tato informace je pro mě úplně nová.

Ještě jsem ji ani nestihla pořádně probádat, když se hlas ozve znovu: „Jak se cítíš, jak ti je?“

Je to divné až nepochopitelné, ale je mi o trochu líp. Uvědomuji si, že se do toho nemusím nijak nutit, opravdu se cítím líp.

Neuvěřitelné! Už dlouho jsem se takhle fajn necítila! Že by se konečně něco začalo měnit?

 

* * *

Dobré rozpoložení mi kupodivu vydrží až do odpoledne. Jenže pak zavolá manžel a oznámí mi, že nepřijede a nepřiveze vody dnes, jak jsme byli domluveni, ale až o dva dny později.

Sakra, to je komplikace! Budu muset s vodou pořádně šetřit, jinak zůstanu na suchu!

Celá rozčilená vyrážím ven ze zahrady ve snaze se uklidnit.

Najednou je tu zase ten hlas: „Proč se rozčiluješ?“

„Protože nevím, jak to s tou vodou udělám. Všechno se nějak komplikuje.“

„Jak to, vždyť ti ji manžel přiveze, jen o něco později?“ – hlas nechápe moje mohutné emoční pohnutí.

„To sice jo, ale štve mě, že na něj není spolehnutí!“

„Co to povídáš? Proč se rozčiluješ? Vždyť je to úplně zbytečné!“

„Asi jo, jenže já jsem děsně naštvaná.“

„A proč?“

„Protože bych ráda žila normálním životem.“

„Vysvětli mi prosím tě souvislosti.“

„Uvědomila jsem si, jak to fungovalo v naší rodině dřív, a jak jsem na tom teď. Předtím jsem se nemusela o nic starat, nebyl problém cokoli nakoupit a přivézt, kdežto teď to pro mě problém je. A velký! Proto mám vztek, že už nejsme jako rodina pohromadě, ale jsem na všechno sama.“ – vysvětluji.

„Víš, že by ti leckdo tvůj život a takovéhle starosti mohl závidět? Třeba ten, kdo má plno dětí a nemůže je uživit, nebo kdo nemá ani chvilku pro sebe? Proti tomu ty se máš skvěle.“

„Jenže jiní se mají líp.“ – namítnu.

„Teď mají, ale nevíš, co je čeká. A kromě toho, uvědom si, jak jsi bohatá myšlenkově. Co všechno už znáš.“

„Kdybych měla někoho vedle sebe, klidně bych se bez tohohle všeho obešla.“

„To je přece krátkozraké, a navíc bys tenhle život promarnila. Uvědom si, jaký pokrok jsi už udělala. Teprve před rokem ses dozvěděla o karmě, reinkarnacích a o všem ostatním s tím souvisejícím. Vzpomeň si, jak jsi zpočátku vše vnímala jako naprostý nesmysl, a proto jsi to i odmítala. Kdežto dnes už to není otázkou víry, nyní jsi přesvědčená, že to tak je. Znáš a uznáváš vesmírné zákony. Určitým situacím, do nichž se dostáváš, rozumíš a umíš si v nich poradit, na rozdíl od minulosti, kdy jsi jen se vším bojovala a všemu ses vzpírala. Před rokem jsi byla krůček od sebevraždy, dnes víš, že nikam neutečeš a alespoň někdy k životu přistupuješ konstruktivně. Věříš, že bude lépe, a že krize, kterou prožíváš, byla k tvému růstu nutná. Tak co, stačí?“

Je neuvěřitelné kolik pěkného mi bylo řečeno. Až se musím pousmát.

„Buď na sebe pyšná, dopřej si pocit hrdosti, že jsi udělala takový kus práce!“

Světe div se – jsem na sebe pyšná, jsem!!! Alespoň v téhle chvíli – opatrně si pro sebe podotknu.

Z procházky se vracím v podstatně lepší náladě.

 

* * *

Následujícího rána se usazuji v lehátku a zavírám oči. Ani hudbu si nepouštím. Vím, že na ponor do svého nitra ji nepotřebuji.

A už je tu zase ten hlas a předkládá svou první otázku: „Tak co, jak je?“

„Nic moc.“

„Proč?“

„Pořád to samé. Jsem sama.“

„A ty jsi chudák a všichni tě mají litovat, viď?“ – zaryje do mě hlas.

„Jo!“ – odseknu.

„Co ti tenhle pocit přináší?“

„Nevím.“

„Zamysli se, nějaký důvod pro to musí být.“

„Já opravdu nevím.“ – odpovím, ale přece jen se snažím své pocity rozebrat.

Posléze na sebe přiznávám: „Asi někde uvnitř mi to dělá dobře.“

„A co kdybys vyměnila lítost, která ti dělá tak dobře, za něco jiného. Třeba za uznání. Dělalo by ti stejně dobře?“ – je mi nabídnuta možnost, jak se svých negací zbavit.

Zkouším si to představit a po chvíli připouštím: „Asi jo.“

„Chovej se tedy tak, aby se ti od druhých místo lítosti dostávalo uznání.“

„Ale jak to mám udělat?“ – nechápu.

„Změň svůj přístup k životu a k situacím, do nichž se dostáváš. Teď tě sice ostatní litují, což je pro tebe příjemné, jenže oni si pak říkají: ‚Proč pořád naříká? To už nemůže dát pokoj?‘ … Stejně tvou nespokojenost nechápou, ani nemohou. Ovšem jestliže budeš spokojená, bude z tebe vyzařovat klid a pohoda, oni si pak řeknou: ‚Ta je dobrá!‘“

„Tak co, není to takhle lepší?“– dotazuje se mě hlas na můj názor na věc.

„Je, ale to bych se tak musela cítit! Jenže já se tak necítím, a předstírat to přece nebudu!“ – rozčiluji se.

„Samozřejmě, že nemá smysl cokoli předstírat. Uvědom si zásadní pravidlo – jen na tobě záleží, jaký k té situaci zaujmeš postoj. I nadále můžeš naříkat a litovat se, ale tato cesta nikam nevede. Zatímco budeš-li v pohodě, naladíš se na vyšší vibrace, a pak se budeš cítit líp a líp.“

„Jenže já bych jela k vodě, když je takové vedro.“ – pokouším se změnit téma hovoru. Tohle mě totiž nebaví, a kromě toho mu moc nerozumím.

„Na to zapomeň. Tenhle čas máš využít pro sebe. Kdoví kdy jindy budeš mít takovouhle příležitost. Využij ji tedy. Nenaříkej a nelituj se. Tím si nepomůžeš, jen se do své sebelítosti budeš propadat víc a víc.“

Dřív, než stačím tyto informace rozdýchat, je mi položena otázka: „Jak se tedy rozhodneš?“

„To není vůbec jednoduché!“ – namítnu.

„Jestliže nezměníš svoje postoje, bude to pro tebe opravdu těžké. Zatímco když si řekneš – ‚Všechno záleží jen na mně. Ať jsem spokojená nebo se lituji, realitu tím nezměním.‘ – bude se ti pak žít podstatně líp. Realitu opravdu změnit nemůžeš, ale její vnímání ano. Nechovej se jako oběť, ale jako vítěz. Snaž se z každé situace získat co nejvíc. Uvědom si, co ti samota přináší dobrého. Máš přece ideální podmínky pro to, abys zjistila, co všechno v sobě máš a čeho chceš dosáhnout! Rozumíš?“

„Copak o to, teorie je snadná, zato ta praxe. Ta je o něčem jiném!“ – bráním se.

„Uvědom si, že s tímhle ti nikdo nepomůže. Přestaň už s tím neustálým skuhráním, vědomě se zbavuj všech negativních myšlenek a emocí a mysli pozitivně. Pak teprve získáš onen kýžený klid v duši a ještě tě budou ostatní obdivovat. Není to lepší než sebelítost?“

„Asi je.“ – připouštím.

„Tak se snaž! Je to jenom na tobě!“ – zazní závěrečné poučení.

No to jsem to teda schytala! – oklepu se nechutí nad právě vyřčeným.

Pak se ale zamyslím a dojde mi, že něco pravdy na tom je.

Tak jo, budu o tom přemýšlet. Nakonec času mám na to dost.