3. Vodopád

V následujících dnech se jen tak povaluji na lehátku. Kromě toho nejnutnějšího nedělám vůbec nic. Kupodivu mě to ani nedeptá ani nenudí. Dokonce se už začínám těšit, až si zase budu povídat se svým… S čím si to proboha povídám? Je to snad moje ego? … Ne, to by mi takhle nepomáhalo… Nebo že by to bylo moje vyšší Já? … Ne, tak pokročilá ještě nejsem… Nebo že by začínající schizofrenie? … Ne, ta to taky nebude, to by ty naše rozhovory nebyly tak konstruktivní… Co to teda je?

Sedám si a zkouším se zeptat: „Co jsi zač?“

„Není to snad jedno?“ – nechce se prozradit hlas.

„Není, já to chci vědět!“ – trvám si na svém.

Hlas se zřejmě nechce prozradit, protože mi odpoví: „Nestarej se, hlavně když se slyšíme a rozumíme si.“

Má pravdu, nakonec něco takového mi bylo řečeno už na samém začátku našich rozhovorů.

O chvíli později se už nořím do svého nitra a představuji si, jak mi bude krásně až se s někým seznámím.

Můj oponent mě ale nenechá v klidu a vystřelí svou první otázku: „Proč si myslíš, že ti bude líp? V čem ti ten druhý pomůže?“

„To je přece jasné! Dá mi pocit, že mám cenu. Teď se totiž cítím strašně!“

„Nemůžeš přece čekat, že ti někdo něco dodá. Ty sama musíš cítit a vyzařovat – ‚Tady jsem! Vážím si sama sebe, jako člověk jsem naprosto jedinečná a v tom je má cena!‘ Tenhle pocit musí vycházet z tvého nitra, jedině tak nebudeš závislá na nikom a na ničem. A pak se ti od ostatních bude dostávat uznání a ocenění. Když to teď takhle necítíš, alespoň si ten pocit představuj a prociťuj. Uvidíš, že mu přijdeš na chuť a následně se změní celé tvoje vyzařování.“

Zkouším si to představit. Je to krásný pocit. Že by to tak opravdu fungovalo?

 

* * *

Další den se opět chystám nořit se do svého nitra. Ani nestačím zavřít oči, a už je tu známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Taky bychom mohli začít jinak.“ – otráveně si pro sebe zahučím. Ale protože je mi jasné, že před svým hlasem neuteču, raději po pravdě odpovím: „Nic moc.“

„Proč?“

„Proč asi?! Je horko a chci k vodě.“

„Teď jsi tady a sama, a víš už proč. Tak se neopakuj!“

„Jenže když takhle sama, to není ono.“ – protestuji.

„Proč?“

„Proč, proč?! Protože bych tu chtěla toho mužského!“ – odseknu.

„Proč?“

„Abych si cítila líp.“

„Proč by ses cítila líp?“

„Já nevím, asi bych konečně našla ten klid v duši, po kterém tolik prahnu.“

„To snad nemyslíš vážně! Ty pro klid v duši potřebuješ ještě někoho?“ – hlas mě absolutně nechápe.

Už naštvaně odpovím: „Jo, přesně tohle potřebuji!“

„To je zvláštní.“ – podivuje se hlas.

„Možná to je zvláštní, ale cítím to přesně tak!“

„Nešlo by, že bys tenhle pocit měla i kdybys byla sama?“

„To by teda nešlo!“ – vzpurně odpovím a je mi úplně fuk, zda si touto odpovědí nepohorším.

Zřejmě se nic tak hrozného nestalo, protože se přede mnou náhle objeví vodopád. Mohutný hučící vodopád, ohromná masa vody, padající dolů do nekonečné hlubiny.

„Skoč dolů!“ – zazní pokyn.

Odmítám poslušnost: „Ne!“

„Tak skoč!“

„Nechci.“ – vzdoruji.

„Nebuď srab!“

Chvíli se nechám přemlouvat, až nakonec skočím.

Ke svému překvapení nepadám přímo dolů, ale sjíždím po jakési spirále, až hladce přistanu na klidné vodní hladině.

Kde to jsem? – ptám se sama sebe.

Je mi tak blaze, že bych tu klidně nějakou dobu i setrvala, ale opět se ozývá hlas: „Tak co, jak se ti to líbí? Jak se cítíš?“

„Je tu nádherně a cítím se skvěle!“

„Jsi tu sama?“

„Jsem.“

„Jsi šťastná?“ – nastraží na mě hlas léčku.

„Ano.“ – nechám se do ní chytit.

„A cítíš klid v duši?“ – táže se mě hlas dále.

Nic netušíc odpovím: „Jo.“

„Je tu ještě někdo?“

„Ne, jen já sama.“ – stále nechápu, kam hlas svými otázkami míří.

„Takže k pocitu štěstí a klidu v duši nepotřebuješ nikoho dalšího, ne?“

„Ne, ale…“ – nestačím dokončit větu, protože hlas mě přeruší: „Jaké ale! Zrovna jsi říkala, že ač sama, přesto se cítíš skvěle! Vychutnej si, jaké to je.“

Jsem z toho zmatená, a tak se ptám: „Jak je možné, že se cítím tak skvěle?“

„Vidíš, že to jde. Stačí ti to, nebo chceš ještě něco?“

„Nestačí.“

Střih! A jsem zase nahoře.

„Tak co, jaké to bylo?“

„Přece jsem říkala, že skvělé.“

„A víš, co to znamenalo?“

„Nevím.“

Chvíli přemýšlím. Najednou mě něco napadne a okamžitě taky naštve: „No to snad ne! Snad ne zase moje početí! O tomhle se už ale odmítám bavit, už jsem to jsem nesčíslněkrát procházela při regresích!“

„To víš, že je to zrovna tohle.“ – potvrdí hlas mé nejčernější obavy.

Posléze předhodí další otázku: „Jak se ti to líbilo teď?“

„Copak o to, takhle to bylo super, jenže já nevěděla, že je to totožné s vírem, kterým se letí do života.“

„Nezáleží na tom, jestli jsi to věděla. Teď už to víš. A víš, že to bylo fajn. Projeď si to tedy celé ještě jednou.“ – pobídne mě hlas do další akce.

Nyní už bez strachu znovu se vrhám dolů. Teď si ovšem uvědomuji, že to čím prolétám, je něco mezi vírem a vodopádem. Co je ale důležité, že ten sešup a následné přistání prožívám s mírnou euforií.

A opět ta známá otázka: „Tak co, jaké to bylo?“

„Fajn, jenže takhle to nemělo být!“ – protestuji.

„Proč nemělo?“

„Protože je to odtržené od všeho ostatního.“

„Svůj úkol to přece splnilo, ne? Nemusíš prožívat stále ten samý vzdor a nechuť, stačilo vyměnit kulisy a hned je vše jinak.“

„A funguje to?“ – ptám se se značnou nedůvěrou.

„Uvidíš… Chceš ještě něco?“

„Jo, to bych chtěla. Tohle se mi zdá podezřele jednoduché!“ – namítnu.

„Tak, jednoduché se ti nelíbí! Ty musíš mít něco extra, abys to byla schopná přijmout, co?“

„Asi jo, já jsem pro tu logiku a ta chce něco složitějšího, aby si na tom smlsla.“

„Ty jeden labužníku!“

Jen se pobaveně ušklíbnu. Docela se bavím.

„To je dobře, že se bavíš. Před chvílí ses ještě vztekala.“

„Já vím. Ale teď mám pocit, že dozvídám mnoho nového.“

„Sláva, už si začínáme rozumět!“ – zajásá hlas.

 

* * *

Další dny ubíhají jako ve zrychleném filmu. Najednou mám pocit, že bych tu mohla být ještě jeden týden, tak moc se mi rozmlouvání s mým vnitřním hlasem zalíbilo.

 

* * *

A je tu poslední den. Sedím v lehátku a rekapituluji si celou dovolenou, když tu mě něco napadne. Přece to, co jsem tu prožila já, bylo něco neuvěřitelného. Moc mi to pomohlo. Třeba by to mohlo pomoct i někomu jinému. No jo, ale co s tím?

Okamžitě se ozve hlas: „Zveřejni to na Internetu. Jakmile přijedeš domů, všechno to sepiš a odešli.“