11. Covidstory

Ani nevím, čím začít… No možná začnu tím, že letos zjara se náhle, kde se vzal, tu se vzal, objevil tzv. COVID 19 a poté vypuklo celosvětové covidové šílenství.

Ne, nebudu rozebírat, co/kdo za tím je. Tím ať se zaobírají jiní 😉. Já jen zmíním to, že když v té době všechna média dennodenně a neustále začala chrlit zprávy o covidu včetně dalších a dalších s tím souvisejících informací, včetně čísel kolik je nakažených, hospitalizovaných i kolik je úmrtí, jsem přestala zprávy či jiné pořady na toto téma sledovat. Teda ne že bych předtím zprávy sledovala. Už je to hodně dávno, co jsem si je kdy pustila. Ale teď jsem si vyloženě dávala pozor, abych na ně omylem nepřepnula ;-) A v téhle divné době jsem cíleně jakékoli negativní a destruktivní informace ignorovala. Místo toho jsem se zaměřila jen na filmy či pořady buď neutrálně nebo pozitivně laděné. Nejlíp mi asi dělal humor, a to jsem si ještě vybírala takový, který byl pro mě přijatelný… Jenže, i internet byl covid-informacemi zahlcený. Ať člověk zabrouzdal na jakýkoli server, všude na něj tyto údaje, statistiky, případně celé články vyskakovaly. Ale já jim nedopřávala pozornost. Jen jsem vnímala, že tam jsou, a tím to končilo. A protože jsem byla doma zavřená, a v televizi toho nebylo moc ke koukání, knihy jsem měla všechny přečtené, vrhla jsem se na You Tube, kde se náhle začaly ve velké míře objevovat nahrané audioknihy, filmy, komedie, detektivky, i zábavné pořady. Ať novějšího či staršího data. A já tohle všechno hltala. Věděla jsem, že nejdůležitější je udržet se ve vyrovnaném psychickém rozpoložení.

Poté, co karanténa skončila a nastalo rozvolnění, mohli jsme už volně vyjít do ulic i jinam, podala jsem si žádost na lázně, kterou jsem tu syslila již od začátku roku… A poté jsem do lázni i odjela…

O svém lázeňském pobytu jsem psala jinde, stejně tak i o tom, že v jeho průběhu jsem se dohodla s chovatelkou, že mi přenechá jedno z narozených štěňátek její chovné stanice.

Možná si řeknete, že jsem mírně řečeno „off topic“. Ale ono to štěně s tím vším souvisí.

Koncem září jsem si pro to štěně měla dojet …Jak už jsem zmiňovala jinde, byla jsem domluvená s Michalem, že mě k chovatelce odveze, abych se nemusela se štěnětem harcovat hromadnými dopravními prostředky celý den.

A tak se i stalo. Pro štěně jsme zdárně dojeli, vyzvedli je a přivezli domů. A tím to všechno začalo.

Byla sobota, kdy jsme tuto cestu zrealizovali. Byli jsme s Michalem přes půl dne spolu, převážně v uzavřeném prostoru auta, a v neděli pak jeli mladí k tátovi na oběd.

Stále nechápete, proč zmiňuji něco zdánlivě nesouvisejícího?

No, protože ve středu nám všem začalo být zle. Ve středu večer na mě padlo cosi, co se jevilo jako nějaká viróza. Jenže, u mě viróza nikdy není jen viróza, protože coby astmatikovi sebemenší nachlazení či něco horšího vždy posléze sestoupí na průdušky … a už je z toho bronchitida, nebo-li zánět průdušek… a v horším případě i zápal plic.

I nasadila jsem ihned energetické a mentální léčení, a místo toho abych se rozplývala nad štěňátkem, kurýrovala jsem se.

Hela mi ve čtvrtek oznámila, že i ona je jaksi chorá… a do toho přišla zpráva od Michala, že je nemocný též. A to velmi.

Nemoc se postupně rozvíjela a já dělala všechno možné i nemožné, aby mě neskolila úplně.

Zajímavé bylo, že mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo jednat o tak obávaný covid. Stále jsem to brala jen jako běžnou virózu s dalším dopadem na své už tak poničené průdušky.

Ale někdy v pátek jsem se dozvěděla, že Michalovi se natolik přitížilo, že kontaktoval svou lékařku. A ta ho samozřejmě poslala na test.

A co se nestalo? Dozvěděl se, že je pozitivní.

Když mi to Hela řekla, polil mě studený pot. To je teda průšvih! Vzhledem k tomu, že jsme s ním byli během dvou dnů všichni v úzkém kontaktu a nyní jsme všichni nemocní, jeví se víc než pravděpodobné, že covid máme všichni.

Mladí se hned objednali na testy, já jsem je odmítla. K čemu mi bude informace, že covid mám taky? Pro mě je podstatné, co udělám pro to, aby mě neskolil. Dobře si pamatuji, jak lékař v lázních jen tak mezi řečí podotkl, že by mě v případě, kdybych se tímto virem nakazila, tento usmrtil. To pravil v souvislosti s lékařskou zprávou o mém zdravotním stavu, kterou zrovna četl.

A protože i mladí byli testem shledáni pozitivními, snad se mi tedy nikdo nemůže divit, že jsem se v první chvíli vylekala a poté se mi okamžitě přitížilo. Ano, tohle s námi dělá strach a stres…

Ale poté jsem si v sobě udělala jasno – Ne, já tuhle nemoc přežiju! Chci žít! A udělám vše proto, abych se uzdravila! A přiznám se, že jsem toto rozhodnutí, které jsem si mohutně emočně prožila, vyslala i „nahoru“. Tím myslím, že jsem dala celému Vesmíru & spol. na vědomí, že já se touto nemocí zahubit nenechám!

A následně jsem zvýšila svoje úsilí, jak na energetické, tak hlavně na mentální úrovni. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mělo špatně dopadnout.

Pravda, zavolala jsem své plicní lékařce, seznámila ji s danou situací a probrala s ní, jaké léky užívám a v jakém množství. A něco málo jsem i přidala. Ale jen to, co tu mám, a jindy a jinak i užívám. Ale hlavně, a to bylo to nejdůležitější – v hlavě jsem měla jedinou myšlenku a představu, že tu nemoc zvládnu!

A zvládla jsem ji doma vlastními silami, nemusela jsem vyhledat lékařskou péči. Trvalo nějakou dobu než se mi ulevilo, ale hlavně, že jsem se uzdravila.

Po dobu, co jsem marodila, i poté, co jsem byla v karanténě, opět jsem brouzdala na internetu a hledala cokoli, co by odvedlo mou pozornost. Jak od nemoci samotné, tak i od případného strachu, který by se mě mohl zmocnit… Přece jen, jsem člověk, člověk s emocema, že jo…. 😉 A jen díky tomu všemu, co jsem se sebou dělala, čím jsem se zabývala, a čemu jsem se vyhýbala a hlavně, čemu jsem dávala svou pozornost, jsem nakonec byla úspěšná.

Mezitím jsem se dozvěděla, že v zaměstnání, ve kterém pracuji necelých 14 let, se zase redukují stavy, a tak já, která jsem tam už jen na DPČ, nemám s další prací v novém roce už počítat.

No, na jednu stranu jsem byla ráda, protože to ranní vstávání po často probdělé noci mě už zmáhalo, stejně tak mi nedělalo dobře každodenní dojíždění. Ale na druhou stranu mi přišlo líto, že přijdu o práci, kterou jsem fakt měla ráda a musím zcela neskromně podotknout, byla jsem v ní i dobrá 😉, navíc jsme měly fajn kolektiv… A nakonec i z jednoho prostého důvodu, že jsem díky ní byla mezi lidma. Tady v Unhošti jsem zatím nenašla spřízněnou duši, se kterou bych si někam vyšla, či pokecala.

Ale co, bylo rozhodnuto za mě, s tím už nic neudělám. Nakonec napracovala jsem se za ty roky – a že jich bylo přes 45 let – dost a dost! Tak si už zasloužím trochu klidu….Jen aby ho ale nebylo moc!

Ale zpět ke covidu. Když jsme se všichni uzdravili, Hela mě přemlouvala, abych si nechala udělat krevní test na protilátky, zda jsem covid opravdu prodělala.

Odmítala jsem, k čemu by mi to bylo dobré?

Ale nakonec jsem byla sama zvědavá, i s ohledem na to, že jsem tu nemoc zvládla takhle lehce a sama bez lékařské pomoci. A na ten test jsem si zašla. Nejdřív jsem ale zkoušela lékaře, jestli by mi nedal doporučení, abych si ho nemusela platit. Ale praktický lékař odmítl, stejně tak i plicní a na alergologii mi řekli, že tento test si musí každý hradit sám. A tak jsem šla a zaplatila ho.

A výsledek? Z testu vyplynulo, že jsem covid opravdu prodělala a že mám v krvi protilátky.

Teď se ovšem nabízí otázka, zda jsem jej neprodělala už loni v listopadu. Tehdy mě skolila ta nemoc, která mě málem připravila o život. Pokud by tomu tak bylo, v říjnu že by to bylo už jen slabé opáčko? 😉 Anebo jsem ho prodělala opravdu až teď? Pak je ovšem s podivem, že já, ač senior s nemocnými plícemi, jsem tuto nemoc zvládla takhle bez komplikací, a sama.

No nic, ať to bylo tak či onak, nějaké protilátky v tuto chvíli mám... a nikdo a nic mě nedonutí, abych se nechala očkovat. Jedním z důvodů jsou informace a z nich vyplývající pochybnosti o samotné vakcíně. Tento fakt by asi v případě povinného očkování neobstál. Ale je tu ještě další důvod, a ten je závažnější. A sice, očkování by v mém případě znamenalo nutnou hospitalizaci, ovšem s jistým rizikem. Coby alergik, reagující na všechno možné, především na léky či jiné cizorodé látky, se už celé léta nenechávám očkovat ničím, neb u mě hrozí neočekávané reakce, které by mě mohly stát i život.

Obsah knihy XVI:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.