3. Automatické kreslení

Abych nepsala toliko o věcech negativních, musím zmínit i něco pozitivního. Na jaře letošního roku mi bylo terapeutkou doporučeno, abych začala kreslit, kreslit pravou hemisférou. Tím, že bych pomohla překliknout ze svého analytického myšlení na intuici.

Namítla jsem, že přece kreslím, maluji. Už skoro dvacet let. Vlastně jsem začala malovat těsně po velkém třesku, nebo-li po odchodu Michala i Hely. V době, kdy jsem zůstala úplně sama. Sama samotinká, opuštěná všemi, které jsem milovala. A tehdy to na mě přišlo. Z ničeho nic jsem pocítila touhu začít malovat. Nejdřív jsem malovala vodovkama, později jsem přešla na malování olejem. I malířský stojan, olejové barvy plus další vše potřebné jsem si k tomu obstarala. A malovala jsem obraz za obrazem. Zpočátku to byly moje oblíbené „tunely“, jak já jim říkala, později to byly i jiné náměty. Vždy jsem malovala intuitivně a na každém obraze muselo být světlo. To světlo, ke kterému mě to vyloženě táhlo...

Pak mě život drobet zkrouhnul, a malovat jsem přestala. Až po delší době jsem namalovala tu jeden obraz, po další době obraz další... A znovu přišly náročné životní situace, kdy jsem na malování ani nevzdychla.

Až letos zjara, když terapeutka s tím nápadem přišla, vzala jsem pastelky a pokoušela jsem se nakreslit něco intuitivně. No, že bych z těch svých výtvorů byla nadšená, to jsem nebyla. A tak jsem dumala, co se sebou počít.

Leč Vesmír mě nenechal ve štychu. Na internetu na mě náhle z ničeho nic vykoukla nabídka kurzu kreslení pravou hemisférou. Dokonce se slevou. A to už za pár dní. A co bylo zajímavé, že tam byla jen dvě poslední volná místa.

Hned jsem se podívala na čas a místo konání, to kvůli dopravnímu spojení, které je obzvláště o víkendech tady z Unhoště do Prahy dost bídné.

Mile mě překvapilo, že kurz se koná nedaleko metra, a začátek kurzu byl pro mě z hlediska dopravního spojení taky přijatelný. Bez dalšího rozmýšlení se přihlašuji.

V sobotu ráno se vydávám do Prahy s očekáváním věcí příštích.

Poté, co jsme se všichni usadili, jsme seznámeni, jak bude kurz probíhat.

Protáhnu obličej zklamáním. Tak nějak jsem předpokládala, že nám bude předložen nějaký fígl, nebo ani ne tak fígl, jako třeba nějaké cvičení, či meditace. Prostě že se naladíme na svoje nitro, a pak už to půjde samo. Místo toho si na čtvrtkách nakreslíme osy a pak poměřujeme a poměřujeme a kreslíme detail po detailu, až se z toho nakonec vyloupl konečný obraz. Šlo o předlohu, kterou jsme měli všichni společnou. Copak o to, obraz se mi povedl neb byl předloze věrný, až mě to samotnou překvapilo, ale byla to fuška. Večer jedu domů naprosto vyřízená, mám pocit, že mi celá hlava hoří.

Doma nejsem schopná ničeho než zírat na televizi aniž bych vnímala, co se tam odehrává. Vím, že na nic jiného dnes nemám energii.

A v neděli ráno vyrážím do Prahy znovu. Dnes budeme kreslit portrét, který jsme si s sebou přinesli. Já si s sebou vzala fotku Hely v jejích třech letech. Ale ještě předtím kreslíme detail oka. I ten mi dal pořádně zabrat. Opět mě ale mile překvapil výsledek. A pak už se pouštím do samotného portrétu. Celý den jsem se s ním mořila, ale výsledný portrét dopadl naprosto skvěle. Podařilo se mi vystihnout jak věk, tak i podobu.

I když jsem se při odchodu z kurzu zařekla, že tužku do ruky hned tak nevezmu a už nikdy nebudu kreslit nějaký portrét, nedalo mi to a z internetu jsem si stáhla několik fotografií známých herců a pustila jsem se do kreslení.

Po nějaké době jsem se portrétů nabažila a přemýšlela, co budu kreslit dalšího...

A napadly mě mandaly. Nikdy mě mandaly nepřitahovaly, ale teď jsem se na ně doslova vrhla. Nejdřív jsem vybarvovala předlohy, ale to mě brzy přestalo bavit a pustila jsem se do kreslení mandal svých vlastních. Tohle bylo něco pro mě. A hlavně pak ty energie, které z výsledných mandal zářily.

V dalším kreslení mě zbrzdila ta nemoc a následná hospitalizace. Poté, co jsem se z nejhoršího vyhrabala, dumala jsem, co za touhle nemocí asi bylo. A došlo mi, že zádrhel byl asi krom jiného v zablokované krční čakře. A co teď? Asi bych se měla pokusit ji nějak odblokovat.

Hledám na netu návod, jak s krční čakrou pracovat. A krom všelijakých návodů jsem narazila na obrázek krční čakry.

A je rozhodnuto. Nakreslím si svůj vlastní obrázek krční čakry. Snad energie z obrázku proudící bude pro mě přínosná.

Hned se do toho dávám. I když je to dost náročné a trvá dlouho, než obrázek dokončím, kreslení si užívám. A výsledek mě nadchne. Z obrázku na mě energie opravdu přímo dýchá.

Jsem čakrovým obrázkem tak nadšená, že se rozhodnu zapracovat trochu i na srdeční čakře. A hned hledám na netu inspiraci.

Našla jsem i její obrázek. Vidím, jak srdeční čakra vypadá, jaký je její symbol, v jaké barvě je, kolik má okvětních lístků, plus všechno ostatní. Pustím se do kreslení, kreslím a vybarvuji. Zabere mi to dalších pár dní...

A pak už to jede, vyhledám si i ostatní čakry a postupně pak kreslím jednu za druhou. I když je jaro a potřebuji pracovat venku na zahradě, využiji každé volné chvilky, usedám ke stolu a kreslím a kreslím. Jsem do toho úplně zažraná. Nejraději bych jenom kreslila, tak moc mě to baví. Z hotového výkresu pak na sebe vždy nechám působit energie, které z každého čakrového obrázku vyzařují.

Konečně je hotovo. Všechny čakry jsou nakreslené.

Když je pak později ukazuji terapeutce, pochválí mě. Líbí se jí. Ale má připomínku. Daleko větší účinnost budou mít, nakreslím-li je na větším formátu. Nejlépe v A2.

V první chvíli mi zatrne. Vím, co práce mi dalo nakreslit je na A4, takže je mi jasné, že v tom velkém formátu mi dají pořádně zabrat. Ale nakonec přikývnu. Dobře, tak tedy jo, nakreslím je znovu, velké.

Ve výtvarných potřebách nakoupím čtvrtky A2, dokoupím nějaké ty pastelky a fixy a dám se do toho. Jak jsem předpokládala, náročné to opravdu bylo. Jednu čakru jsem kreslila i několik dní, protože mezi kreslením jsem si vždy potřebovala trochu odpočinout. Ale i tak mě to neskutečně bavilo. A výsledek? Jedním slovem famózní!