23. Operace - karcinom

Ráno jedu do Motola. Vyrážím brzy. Vyplácí se mi to, jsem mezi prvníma. Po krátké prohlídce na vyšetřovně jsem odeslaná na lůžkové oddělení. Jsem zde už očekávaná. Zatají se ve mně dech, když vidím, že budu ležet na pokoji číslo osm. Nejen, že mě budou operovat 25.8.2009, kteréžto datum z numerologického pohledu je 26 = 8, což je moje životní číslo, i s tím mezisoučtem, ale teď budu i na pokoji osmičce. Že by náhoda?

Pokoj je třílůžkový, patří k němu koupelna se záchodem. Máme ho společný s druhým trojlůžákem na protější straně.  Vybalím si věci, převléknu se, skácím se do postele a očekávám vývoj věcí příštích.

Ze  všeho nejdřív se řeší administrativa. Přijde mi, že od minule snad ještě nějaká lejstra přibyla.

Pak přijde na řadu ošetřovna, několik rozhovorů s lékaři a nakonec mě čeká třešinka na dortu – rozhovor s anesteziologem. Náš rozhovor se drobet protáhne. To když lékaře seznamuji se všemi úskalími, se kterými je zapotřebí poprat, abych zdárně přežila jak operační zákrok, narkózu, tak především probuzení po ní.

Protože se mi lékař jeví poměrně odolný, přihodím ještě zkušenosti z minula. Vyprávím o dvojím putování na operační sál.

Zdá se mi to nebo opravdu doktor drobet pobledl?

No, ať je to tak nebo onak, na každý pád praví, že si mě ohlídá a odchází pryč.

Celé odpoledne pak s napětím očekávám informaci, kdyže zítra půjdu na řadu.

Až pozdě večer je rozhodnuto. Jak to tak vypadá, půjdu druhá, tj. někdy kolem jedenácté.

 

Noc nestojí za nic. Navzdory tomu, že jsem spolkla piluli na spaní, stejně jsem houby naspala.

A už je tu ráno a s ním příprava na operaci. Injekce, sprcha, punčochy….a pak už jenom čekání. Jsem překvapená svým téměř pohodovým rozpoložením.

Hrc! Sestra rozrazí dveře pokoje. „Honem se sbalte, volali, že už jdete na řadu!“

„Jak to?! Měla jsem jít až druhá!“ Rozbuší se mi srdce. Vyletím z postele, honem si chystám tašku, protože po narkoze budu na JIPu.

Dřív než stačím stáhnout noční košili, sestra přiletí znovu a omlouvá se. „Došlo k další změně, před vás dali ještě někoho. Půjdete na řadu tak za hodinu, dvě.“

Hmm, je to stejné jako při minulé operaci. Taky jedna změna za druhou. Naštěstí teď nevyšiluji tak jako minule a zbývající dobu strávím s příjemnou meditační hudbou ve sluchátkách poměrně v poklidu.

A už frčíme na operační sál. Než se naděju, jsme tam.

Přesunuji se na operační lůžko, světla nad sebou, ještě pár slov s anesteziologem… a jsem v limbu.

Někdo na mě volá, probuďte se! … Probouzím se. S prvním nádechem začnu brečet.

„Proč pláčete? Buďte ráda, máte to už za sebou.“

Copak já vím, proč brečím? Jsem zmatená, nevím, kde to vlastně jsem.

Šup, šup, a už frčím… na JIP. Nořím se do říše snů.  

Probouzím se až za pár hodin. Vnitřně se ohledám, jak jsem na tom s dýcháním.

Fajn, dýchání jde….Pohnu rukama, nohama, hlavou….Au, s hlavou to moc nejde.

Přichází sestra.

Zkouším promluvit.

„Mohla bych dostat košili a dojít si na záchod?“ – zaskřehotám. Do normálního hlasu mám daleko, ale hlavně, že vůbec mluvím. Obávala jsem se poškození hlasivek či jakéhosi vratného nervu. To se prý při podobné operaci může stát.

„Můžete. Podepřete si vzadu hlavu a opatrně se zvedněte…Tak, hezky pomalu…..Opatrně nohy na zem. Chyťte se mě a jdeme.“

Hurá! Nejen, že mi funguje hlas, ale i nohy. Sice obojí jde hodně ztuha, ale hlavně že to vůbec jde.

Skácím se do postele a v tu ránu zase spím. Při dalším probuzení poprosím o mobil. Napíšu pár esemesek  a už jsem zase v limbu.

Noc prožiju napůl bdící napůl spící.

Je ráno, postupně kolem mě všechno ožívá.

Přijde sestra a oznámí mi, že mám vstát z postele, že se na mě podívá lékař.

Velmi opatrně zdvíhám hlavu, tělo, posazuji se a chytám balanc. Teprve až po chvíli  opatrně dávám nohy na zem. Naštěstí je tu sestra, která mě podepře a pomůže mi dojít o pár metru dál na vyšetřovnu.

Doktor mě prohlédne, seznámí mě s výsledky operace a za chvíli už zase ležím v posteli.

Postupně se u postele vystřídá dalších pár lékařů. Každý něco poví. Další se zase ptají.

To je zájmu, to je zájmu. Docela mě všechno to dění unaví. Jsem ráda, když nastane klid a já pozvolna upadám do spánku. Klidně bych takhle vydržela celý den, jenže mi není přáno.

Je mi přinesena snídaně. Smažené  koblihy a kafe.

Je mi jasné, že tohle nemůžu. Dělá se mi špatně už od pohledu. Sotva stačím vzít misku a už je obsah žaludku venku. Je s podivem, že v něm něco bylo po včerejším celodenním půstu. Průšvih je, že ven vyletěly i léky, které jsem předtím spolkla.

Přijde ke mně sestra, jiná než byla ta včerejší. Už od pohledu vypadá rázně. A nejen že vypadá, ale rázně i jedná.

„Tak vstáváme, vstáváme. Postěhujete se na pokoj. Sbalte si tašku a vyrazíme.“

Než stačím zareagovat, už je zase pryč.

Jak to myslela, že vyrazíme? To jako, že tam dojdu? ... Se snad zbláznila! Vždyť se neudržím na nohách!.... A jak to myslela s tou taškou? Snad mě odstěhují i s nočním stolkem, ne?!

Sedím na posteli a hlava mi to nebere… No, počkám, až přijde, snad mi všechno vysvětlí.

„Tak co, jste sbalená?“ Houkne na mě sestra po chvíli.

Vysvětluji, že jsem nevěděla co a jak mám zabalit.

„Věci z nočního stolku si naskládáte do tašky. Noční stolek tu zůstává.“

No, to snad nemyslí vážně! V tomhle stavu se mám plazit po zemi a balit si věci?! Říkám si v duchu a opatrně se sesunuji z postele na zem.

Přece jenom se mi podaří sbalit se. Dalo to ale práci. Posadím se zpátky na postel a jsem ráda, že se udržím v jakž takž vzpřímené poloze.

Přihrne se sestra a zavelí: „Tak jdeme!“

Pokládám nohy na zem a opatrně se postavím. Točí se se mnou celý svět. Udělám pár kroků a mám pocit, že se záhy sesunu na zem.

Ne, tohle já nezvládnu. Copak nevidí, jak na tom jsem?!

Jasně, že to vidí, ale je jí to fuk. Skoro to vypadá, že jí dělá dobře pérovat pacienty. Bohužel ty, kteří nemají na to, aby se jí vzepřeli.

Udělám dva kroky a tím se dostanu do zorného úhlu lékařky, která něco zapisuje v lejstrech. Je to ta, co se mnou chvíli před tím promlouvala a se zájmem se ptala na podrobnosti jak operace, tak celé mé nemoci. Teď vzhlédne a naše pohledy se střetnou.

„Není vám zle?“ Zeptá se s účastí.

Jen pokývu hlavou, ani se nevzmůžu na odpověď.

„Posaďte paní  na židli a dojděte pro vozík a odvezte ji. Přece vidíte, že sama by nedošla.“ Slyším pro mě spásnou větu.

Vidím, jak sebou sestra nevolí trhne, ale neřekne ani slovo.

Čekám, až přijede s vozíkem. S úlevou se na něj posadím. Sestra mi hodí na klín tašku, chopí se madla a už uháníme chodbou. Bohužel mě před sebou netlačí, ale  táhne mě za sebou jak káru s hnojem. Vozík poskakuje a já mám co dělat, abych se udržela.  Vzpomínky mi zalétnou na dobu před třemi lety, kdy jsem se po operaci stěhovala z JIPu na pokoj. Tenkrát po svých, teď jsem odkázaná na milost a nemilost sestry, která se mnou drncá přímo tryskovou rychlostí. Ještě než jsme vyrazily na cestu, zachytila jsem pohled lékařky. Přišlo mi, že byl soucitný. Moc dobře viděla, jak se celé scéna odehrála. Jsem jí vděčná, že mi vozík zařídila. Bez něj bych se po pár metrech určitě skácela na zem.

Přijíždíme na oddělení. Tam mě s úsměvem vítá sestra. Málem jako ztracenou dceru. Její přivítání je úplným balzámem na mou narušenou psýchu. Jak jsem ráda, že budu v její péči.

Horší je, že znovu zvracím. Sestra mi přinese erární košili, převléknu se, lehnu si a v tu ránu zase spím.

Prospím celé dopoledne. Probouzím se až k polednímu. Sestra stojí u postele a domlouvá mi, abych něco vypila. Jenže stačí doušek vody a už se mi zvedá žaludek.

Sestra zmizí. Po chvíli se vrací a říká mi: „Tady máte protekční infuzi vody. Potřebujete se trochu zavodnit, abyste nabrala sílu.“

Připojí infuzi a já znovu usínám. Probudím se o hodinu později. Cítím se podstatně lépe. Určitě mi ta infuze pomohla.

K obědu dostávám jenom polévku a pak mi sestra přináší piškoty. Mám si je zkusit máčet do čaje.

Konečně se cítím trochu normálně. Až tak, že se jdu vysprchovat. Sláva!

Další den je mi ještě líp.

Mám pocit, že se všechno obrací k dobrému. Jediné, čeho se obávám, je vynětí hadičky z krku. Naštěstí dřív než se vzpamatuji, hadička je venku.

Do úlevy, že mám to nejhorší za sebou, začnu brnět. Zpočátku málo, jenže každým dalším dnem je to horší a horší.

Vím, že brnění k pooperačnímu stavu patří. Jenže na rozdíl od ostatních, kteří mají brnění jako kosmetickou záležitost, moje brnění je silné a hluboké. Buňky takto reagují na velký pokles vápníku.

Ráno se probudím a cítím, že celá brním. A hodně, víc než v předešlých dnech. Mám pocit, jako by mě někdo napojil na zásuvku elektrického proudu.

Vystartuji z postele a letím za sestrou. Dostávám  „šumák“, tabletu rozpustného kalcia. Jenže místo úlevy se brnění prohlubuje. Cítím, jak je celé tělo křečovitě stažené.

Už  z postele ani nevstávám a mačkám rovnou zvonek.

Sestra přijde a když vidí, co se děje, jde připravit infuzi s vápníkem.

To je totiž jediný prostředek, jak zabránit tomu, aby se tělo nezkroutilo do křeče.

Brnění a křečovité stažení je čím dál horší, je to strašný hrůzu nahánějící pocit. Mám co dělat, abych se nepropadla do paniky.

Konečně přiichází sestra s infuzí. Škoda, že mi včera vyndali kanylu, kterou jsem měla po celou dobu zavedenou. Teď musí hledat žílu, do které by infuzi zavedla.

Čekám okamžitou úlevu, jenže ta nepřichází. Brnění se zdá nesnesitelné. Svolávám všechny svaté, modlím se ostošest.

Po chvíli se na mě sestra přijde podívat. Sotva ze sebe vypravím, že je mi pořád zle.

Prý musím počkat, až buňky zareagují na vápník.

Jenže i když už infuze dokapala, cítím se pořád jak pod obrovským lisem. Celé tělo je křečovitě stažené. Zdá se mi nekonečně dlouho než křeče začínají povolovat a než se vše vrátí do jakéhosi normálu.

S úlevou odpočívám. Ozve se hlášení, že přivezli snídani.

Obléknu si župan a jdu do jídelny. Tam panuje dobrá nálada. Já se ale dneska do hovoru nezapojím. V rychlosti zhltnu rohlík, popiju trochu čaje a vracím se zpátky na pokoj. Cítím totiž, že na mě jde brnění znovu.

To snad není možné! Myslela jsem, že už budu mít pokoj.

Jdu za sestrou a říkám jí, co se se mnou děje.

Jenže problém. Prý ještě nedošly rozbory krve. Tady se totiž každý den zahajuje odběrem krve, aby se zjistil obsah vápníku v krvi a podle toho se ordinují léky, respektive vápník.

Lehám si do postele. Brnění se prohlubuje a zesiluje a mně povolují nervy. Cítím, že psýcha dostává pořádně zabrat.

Nevydržím to a po chvíli jdu na sesternu znovu.  „Když mi nemůžete dát vápník, dejte mi prosím alespoň něco na uklidnění, bojím se, aby se to nerozjelo jako ráno.“

Sestra mi dává piluli a slibuje, že zavolá primáři, který má dnes službu.

Dočkala jsem se.  Sestra po poradě s primářem přichází s infuzí. Tentokrát zabrala rychle. Určitě proto, že jsem ji dostala takhle brzy.

To je taková úleva, když křeče a brnění povolí. Hned si obléknu župan, natáhnu froťáky a jdu se projít ven. Respektive posadit se ven na lavičku. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu. Ještě že je tu takovýhle volný režim, že  pacienti mají naprostou svobodu a mohou si jít ven jak chtějí a kdy chtějí. A ještě že je krásné letní počasí a můžu jít ven i v županu.

Další dny rychle utečou. Než se naději, je mi oznámeno, že půjdu domů. Ani jsem nečekala, že to bude takhle rychle. Obzvlášť když pořád ještě brním. Ale snad doktoři vědí co dělají.

Volám Helu a s radostí jí novinku oznamuji. Domlouváme se na odpoledne. Teď se nemůže z práce uvolnit.

Balím si věci, jdu si pro propouštěcí zprávu a potom se přesunu na chodbu, kde čekám na Helu. Začtu se do knihy, aby mi čas trochu utekl.

A už je tady! Radostně se vítáme. Bere mi tašku a ruksak a vede mě na stanoviště taxíků.

Namítám, že cestu MHD zvládnu. Nakonec ale kývnu na taxik. Venku je vedro na padnutí a nevím, jak bych cestu narvaným busem a pak metrem, a ještě k tomu s přestupem a ve stavu, v jakém se nacházím, zvládla. Necítím se zrovna nejlíp.

I takhle dostávám pořádně zabrat. Doma se s úlevou natáhnu na gauč a Hela mi jde nakoupit nějaké potraviny.

Pak už v pohodě sedíme a povídáme. Vyprávím jí o všem, co mě potkalo. A že toho je. Čas neskutečně rychle letí. Ještě probereme pár posledních věcí a už jsem tu sama.

Je to krásný pocit být doma a lehnout si do své pohodlné postýlky.

Oč bylo krásné usnutí, o to horší je probuzení. Budím se ve dvě v noci tím, že celá brním. A pořádně. Vyděsím se. Tohle jsem nečekala. Brnění se fofrem prohlubuje. Letím pro šumák, rozpouštím ho ve vodě, přesunuji se do pokoje k televizi a čekám, že brnění postupně odezní.

Neodeznělo, jsem celá sevřená, jsem jako ve svěráku. Vypínám televizi a volám o pomoc všechny svaté.

Jak brnění a svírání pokračuje zmocňuje se mě panika. Bojím se, co si počnu tady sama bez pomoci lékařů. Zároveň mi běží hlavou, že není náhoda. Že jsem tu takhle sama a v tomhle stavu.

„Přestaň se vzpírat, přijmi to! Odevzdej to!“ zní mi v hlavě.

„Strašně se bojím“ zní mi taky.

Lítám v tom jako nudle v bandě. Vím, že pokud tenhle stav stoprocentně bez strachů a obav přijmu s tím, že ať to dopadne jak to dopadne, uleví se mi. Anebo tu skončím. Ale o tom stejně nerozhodnu já. Závisí to na vyšší vůli.

Tohle všechno mi běží hlavou. Jenže bohužel mnou zároveň lomcuje strach. Strach, jaký jsem snad v životě nezažila. I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem bojovala při záchvatech dušnosti o vzduch jsem se necítila tak strašně jako teď.

Sedám si k počítači a hledám linku na pohotovost, resp. záchranku. Trvá mi dlouho, než se dopracuji k lince 158.

Váhám. Vím, že to musím zvládnout sama. Jenže právě to SAMA mě zároveň ničí nejvíc. Kdybych tu alespoň měla někoho po ruce, kdo by mě nějak „podržel“. Jenže jsem tu opravdu sama. Sama se svým strachem.

Už to nevydržím. Vytáčím stopadesátosmičku. Nadiktuji svoje údaje a snažím se vysvětlit, co se se mnou děje.

Paní na druhém konci drátu praví, že ke mně pošle sanitku, která mě odveze do nemocnice.

„Nechci sanitku, potřebuji jen infuzi vápníku.“

Chvíli se spolu dohadujeme. Vysvětluji jí, že v téhle chvíli to ještě zvládám, jenže nevím, jak bude brnění a svírání pokračovat, že bych pak třeba nebyla schopná se postavit na nohy, natož dojít dolů a odemknout dům nebo jen dojít ke dveřím.

Nakonec se dohodneme, že zkusím zavolat do nemocnice a poptat se, co můžu tady doma udělat, aby brnění nepřešlo do křečí.

Pokládám sluchátko. Lehám si na gauč, v ruce mobil s vyťukaným číslem do špitálu a obracím se znovu „nahoru“ s prosbami o pomoc.

Po nějaké době cítím, jak největší svírání těla povoluje. Vím, že mám vyhráno.

Ležím bez hnutí a vnímám svoje tělo.  Zdá se mi, že trvá neskutečně dlouho, než se můžu pohnout a postavit se na nohy.

Konečně se můžu přesunout do postele. Usínám.

Ráno se probouzím s vědomím, že mám za sebou úděsnou zkušenost, kterou bych už v životě nechtěla zažít. A zároveň mám pocit určitého selhání.

„Neselhala jsi. Přijmi, že nejsi ta dokonalá, která všechno zvládne.“

Vtom mi naběhne „vzpomínka“ na okamžik zrození. Zrození mé duše. Na chvíli, kdy jsem „řešila“ svou nedokonalost. A jak jsem ji nakonec přijala. A v té chvíli přijímám svou nedokonalost i teď… Vlastně je to pravda, jsem „jen“ člověk. Člověk, který má právo na svoje emoce, tedy i na strach. Mám právo i na to, že neumím – prostě teď to ještě neumím – všechno odevzdat „nahoru“ s tím, ať to dopadne jakkoli.

Přes den odpočívám. Jsem příšerně urvaná. Sotva dojdu do kuchyně, abych si uklohnila oběd. Víceméně celý den proležím a prospím. Není mi dobře. Ani po těle, ani po duchu... A bojím se další noci.

Večer se pro jistotu nacpu pilulí na uklidnění, poprosím všechny svaté na jaké si jen vzpomenu, poprosím i svoje tělíčko, ať si v případě nouze poradí a odebírám se do říše snů.

Budím se po druhé, opět brním. Ale méně než předešlou noc. Jdu si pro šumák, vypiju ho a obracím se o pomoc „nahoru“, stejně jako prosím svoje tělíčko, ať to zvládne. A zvládlo to. Zvládla jsem to i já. Po nějaké době brnění ustupuje a já usínám.

Ráno dumám nad tím, co se mi děje. Vím, co mi endokrinolog říkal před operací. Na  tyhle stavy mě připravoval. Říkal, že nějakou dobu potrvá, než se tělo srovná s tím, že předtím bylo přezásobeno vápníkem a jaká pak bude reakce na obrovský pokles. A taky na to, co se stane, až bude odstraněno závadné příštitné tělísko, které doposud vládlo, jaký to vyvolá v těle chaos, než se ujme vlády některé z dalších, které v těle zůstaly. A co se mezitím bude dít. Taky vím, co mi stále dokola opakovali lékaři v nemocnici. A sice, že všechny buňky hladoví, doslova řvou po vápníku, na který byly zvyklé.  Prostě musím vydržet, dokud v mém těle nenastane harmonie a rovnováha.

To sice mají pravdu, ale kdo to má vydržet?!

 

Ve čtvrtek musím do nemocnice na kontrolu k  lékaři, který mě operoval. Cestu zvládnu jen proto, že jak v metru, tak v autobuse sedím. Sotva se totiž držím na nohách. Sedím v čekárně a čekám, až na mě přijde řada. Naštěstí to netrvá dlouho.

Jenže nastává problém. Ještě nemají zprávu  z histologie. Takže musím znovu do čekárny a počkat, až ji seženou. Jak tak čekám, napadne mě hrůzná myšlenka, že by třeba histologie nemusela dopadnout dobře. Za celou dobu, co jsem se dozvěděla o nádoru v krku jsem si ani na okamžik nepřipustila, že by tam mohlo být něco zrádného. Tím myslím to nejhorší. Až teď tady v této chvíli mi to bleskne hlavou. Hned to ale zaženu. Určitě to dopadne dobře.

Čekám snad hodinu. Pak se otevřou dveře a zazní – paní Kateřina Zitová.

A v té chvíli mě polije horko i zima zároveň. Jako bych v tom hlase zaslechla tichou hrozbu.

Jdu dovnitř pobledlá.

Lékař, který předtím vtipkoval, teď vážně pročítá zprávu,  a pak aniž by na mě pohlédl, začíná diktovat sestře. To, co říká mě děsí. Zaslechnu slovo karcinom a udělá se mi zle. Mám pocit, že se se mnou houpe křeslo. Všechno ve mně křičí – To je průser! Co budeš dělat?!

Poté, co lékař dodiktuje, se konečně obrací ke mně a seznamuje mě s výsledkem. Prý kromě nádorů, o nichž se vědělo a které byly nezhoubné, byl  náhodou objeven ještě jeden – mikrokarcinom. Ale protože se na to přišlo takhle brzy, buňky kolem něj byly zdravé a všechno bylo odebráno pryč, mám vlastně ohromnou kliku, takže není třeba další léčby. Nicméně musím na oddělení nukleární medicíny, kde budu sledovaná. A mám si tam zajít hned.

Mám pocit, že nestačím všechny informace sledovat, natož vstřebat.

Ani pořádně nevnímám, že mi lékař potřese rukou a rozloučí se se mnou. Najednou jsem venku na chodbě. V  hlavě mi zní jediné slovo – karcinom.

Procházím dlouhými chodbami, přecházím z jedné části budovy do druhé. Ještě že jsou na zemi barevné značky a na zdech informační tabule, takže i v tomhle rozhozeném stavu v pořádku dorazím na onkologii. Ano, oddělení nukleární medicíny je totiž ve skutečnosti onkologie. Už samotné toto slovo  mi zhorší už tak nalomenou psýchu.

Otevírám dveře. Dýchne na mě zvláštní atmosféra. Nevlídná. Úplně cítím rozdíl mezi předchozím oddělením a tímhle. 

Čekám tu několik hodin. A když k tomu přičtu několikahodinné čekání předtím, ani se nedivím, že jsem totálně vyřízená. A protože jsem si s sebou nevzala jídlo dělá se mi slabo od hladu. Nenapadlo mě, že se to tu takhle protáhne.  A ještě k tomu všemu začínám brnět. Alespoň že mě napadlo vzít si s sebou kalcium. Jdu na sesternu a prosím o pohár s vodou, abych si v něm vápník mohla rozpustit.

Konečně jdu na řadu. Jenže došlo k nějakému nedorozumění, a tak se hned v úvodu s lékařkou hodnou chvíli dohadujeme. Netuším, jak to tu mají zorganizované, ale evidentně tu mají bordel. A za ten já nemohu. Už tak moje našponované nervy dostávají pořádně zabrat. Uvnitř jsem jen chvíli. Lékařka mi oznamuje, že posouzení histologického nálezu, nebo jak se tady tomu říká, už provedl jiný lékař.  A na kontrolu mám přijít za rok. Tedy pokud budou výsledky krve v pořádku.

Ještě odběr krve a o pár minut později jsem už venku na čerstvém vzduchu. Unaveně se dohrabu na stanici autobusu. Jsem ráda, že si můžu sednout, sotva se udržím na nohách. Ještě jedno metro, pak druhé, a už jsem doma. Na to, že jsem z domova vyrážela ráno po sedmé a teď jsou skoro čtyři odpoledne, to je teda síla!

Najím se a skácím se do postele. Bylo toho na mě dneska moc. Ještě předtím mě ale napadne zavolat na endokrinologii. Potřebuji tam totiž zítra zajít, aby mi dali léky a upravili léčbu. Naštěstí tam ještě jsou. Sestra mi řekne, že mám přijít hned ráno, vezmou mi krev kvůli vápníku a podle toho se určí další léčba. Vápník, vápník, vápník, to  je teď ten nejdůležitější údaj, od něj se odvíjí vše.   

 

Ráno vyrážím. Přes noc jsem se trochu dala dohromady, tramvaj je poloprázdná, takže cestu zvládnu bez velkých potíží. Hned se mě ujímá sestra. Odebere mi krev a pak asi dvě hodiny čekám až budou výsledky laboratoře.

Konečně jsou hotové. Jdu do ordinace. Místo lékaře, který je na dovolené,  je tu lékařka. Stručně poreferuji o operaci a o svých potížích, a předávám jí všechny zprávy, které jsem v nemocnici dostala. 

Lékařka mi zvyšuje dávku hormonu. S tím množstvím, co jsem brala, není divu, že jsem sotva stála na nohách. Potřebuji dávku minimálně dvojnásobnou. Ještě pak řešíme další léky, rozloučím se a jedu domů. I když dnešní výjezd nebyl zdaleka tak náročný jako ten včerejší, přesto jsem šíleně urvaná. Okamžitě si jdu lehnout.

Následující dny se cítím trochu líp. Určitě je to tím, že mám dvojnásobné dávky hormonu. Už mám víc sil a energie na to, abych si mohla jít nakoupit. Ještě kdyby se zmírnilo to brnení!

 

O pár dní později jdu na endokrinologii znovu. Znovu náběry a čekání na výsledky. Je to divné, ale i když mám hodnoty vápníku v normě, stále brním. Ptám se na to doktorky i  když odpověď asi znám. Ano, je to tak, jak jsem myslela. Tím, že jsem měla hodnoty tak abnormálně vysoké, nyní tělo  hladoví po vysokých dávkách vápníku, na které bylo zvyklé. Jde o takzvaný syndrom hladových kostí.  A pak ještě padl další termín – syndrom spících tělísek. Ten zase znamená, že tělíska,  která přežila, se musí probudit a začít normálně pracovat. To jsem teda zvědavá, kdy to bude.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.