22. Ohrožení života

Ráno si tahám karty, vytáhnu si stejnou  kartu jako včera. Text k ní začíná slovy – pomáhám vám. A v tom momentě cítím, že se odpoutávám od vědomé mysli a napojuji se na svou duši. Vletí mi slzy do očí.

Uvědomuji si, jak mě stále tíží jedna věc, asice jak se neustále srovnávám s druhými, že srovnávám to, co  teď žiju s dobou, kdy jsem byla vdaná a dle mého jsem žila takový ten normální život. Prostě stále se mi stýská po dobách minulých.

„A proč se ti stýská?“ – ozve se hlas.

„Protože tenkrát mi bylo líp.“

„To znamená, že nepřijímáš současnost.“

„Dá se to tak nazvat.“

„Jaké dá se to tak nazvat! Je to přesně tak. Uvědom si, že na jednu stranu v sobě cítíš touhu pomáhat druhým, chceš rozdávat lásku, a na stranu druhou stále natahuješ ruku po „normálním“ životě. Jakoby ses nemohla rozhodnout, co vlastně chceš.  Je to tak?“

„Asi jo. Jenže když vidím lidi, jak normálně žijí, jak se baví, užívají si života, přijde mi to děsně líto. A pak jim fakt závidím.“

„Ty jsi ale taky tak žila.Tohohle života v nevědomosti sis  vrchovatě užila. Ale tvým smyslem života je něco jiného. Proto muselo přijít probuzení a nastartování novým směrem. Takovým, který tě vede k naplnění záměru, který sis do tohoto života dala. Teď máš před sebou právě tuhle část života. Proto je zapotřebí, abys tohle všechno přijala… Pokud se stále budeš srovnávat s druhými, budeš se s lítostí ohlížet zpět do minulosti za tím, co bylo, tak svoje poslání tady nenaplníš.  Ty jsi do tohoto života přišla s určitým záměrem a ten máš před sebou… Ano, částečně jej již naplňuješ, ale to hlavní, odčinění zla,  tě teprve čeká. Jenže ho blokuješ tím, že nepřijímáš realitu, kterou teď žiješ. Takhle  rozpolcená ale žít nemůžeš. Je potřeba se už jednou provždy rozhodnout. Buď přijmeš záměr, se kterým jsi do tohoto života šla, nebo ho nepřijmeš. Což je o tom, že  budeš dál žít tak jako jsi žila doposud. Je to jenom na tobě, jak se rozhodneš.“

„Ale to není vůbec jednoduché!“ – namítnu.

„Není, ale jiné není cesty. V tomhle ti nikdo nepomůže ani to za tebe nikdo nerozhodne.  Rozhodnout se musíš sama. Nemůžeš stále přešlapovat na jednom místě, nemůžeš přeskakovat od jednoho k druhému. Musíš se už konečně rozhodnout a za tím si stát. Ale definitivně až do konce života.“

„A jak to mám udělat?“

Náhle se vidím v bardu. Zrovna se rozhoduje o mém budoucím životě, o záměru, s jakým se do tohoto života chystám…

„Podívej se, jak to tam vypadá.“

Přede mnou se odvíjí cosi jako filmový pás, kde se zrychleně promítají mé předchozí inkarnace včetně skutků, kterých jsem se kdy dopustila. Ne, že bych viděla detaily, spíš vnímám souvislosti a hlavně to, co z nich vyplývá. Taky kolem sebe vidím duše, které se mnou do tohoto života půjdou. Vidím role, na jakých se domlouváme. Vím, že v každém okamžiku mám možnost být ve spojení se svou duší, s Bohem.

A v téhle chvíli se mě ptá ten „nejvyšší“: „Je toto tvé svobodné rozhodnut? Opravdu chceš odčinit vše, co kdy bylo? Chceš  už konečně zastavit tu řadu neúspěchů, selhání, zklamání? Jsi ochotná do toho jít i když to bude náročné?  Ovšem ty taky víš, že s mou pomocí to zvládneš. Jsi ochotná všechno tohle podstoupit?“

…...... Chvíli váhám, ale opravdu jen chvíli.

„Ano, jsem ochotná, ano chci!“

„Nyní se vrať do reality, do dneška. Vnímej to svoje rozhodnutí v bardu. Zapomeň, co se stalo mezitím. Vnímej to tak, jako bys nyní v tomto okamžiku vstupovala do života. Jako když stojíš na startovní čáře něčeho úplně nového. Vidíš před sebou tu krásnou zářivou cestu? Ta cesta je lemovaná spoustou duší, které ti chtějí pomáhat. A jsou tu i andělé, kteří na tebe budou dohlížet a vždy budou nablízku, aby ti pomohli, když to budeš potřebovat. A jsem tu taky já. Stačí jen poprosit o pomoc a pomoc přijde. Ovšem, chce to vzdát se svého chtění a očekávání, chce to se úplně otevřít tomu novému neznámému s důvěrou a vírou, že v každém okamžiku je ti někdo nablízku, kdo ti pomůže...  Podívej se na tu druhou cestu, ta je už úplně ve stínu, že skoro ani není vidět.  Poddej se s důvěrou mému vedení a řekni, zda jsi ochotná vzdát se toho starého a nastoupit tuhle novou cestu?“

Jen hlesnu: „Ano.“

„Jakmile ti naskočí jakýkoli negativní pocit, pokud ti naskočí nějaké chtění, očekávání, vzpomeň si na tento okamžik, kdy ses dobrovolně rozhodla pro lásku.

Jsem ze všeho pořádně dojatá, ale cítím se krásně.

Honem jdu k počítači, abych si všechno, co se teď odehrálo, zapsala. To kdybych náhodou na něco z toho pozapomněla, tak abych si to mohla zase připomenout...

Ve chvíli kdy píšu dnešní datum, zatají  se mi dech. Dneska je 26.7.2009, což znamená, že číslo dne je 26 a součet celého datumu  je taky 26.  A aby toho nebylo málo, za chvíli si tahám tarotovou kartu a k mému překvapení si vytahuji VIII Vyrovnání – Spravedlnost. Takže se nám dneska sešly hned tři osmičky, a navíc dvě 26, což je mezisoučet mého životního čísla...  A o čem že tahle karta je? Znovu se mi zatají dech, když si přečtu větu – Karta je o tom, že ve stavu vyššího vědomí unikáme z pasti duality mysli, která zvažuje klady a zápory každé situace, dostavuje se jasnost vnímání, jež vede k přirozené rovnováze, jež existuje všude a ve všem.... To je náhoda! 

 

Jdu na endokrinologii.  Dovnitř vejdu srdnatě s tím, že mě nic neporazí, ale porazilo... Doktor se na mě podívá a praví: S vámi je to velmi komplikované. Řekl bych, že to bude PŘÍPAD!... Když vám dělali v Motole cétečko, několikrát mi odtamtud volala doktorka celá rozpačitá, že si s tím neví moc rady, neb se v tom nemůže vyznat. A že vůbec netuší, kde ta příštitná tělíska jsou...“

V té chvíli mi dochází,proč mě proháněli dalšíma přístrojema...

Doktor mezitím pokračuje: „Co se týká vašich abnormálních hodnot v krvi, to jste úplně jasný, přímo učebnicový příklad. Ovšem tomograf jednoznačný není. Ve vaší štítné žláze a okolí je totiž chaos, ve kterém se lze jen těžko orientovat...

A pak následuje přednáška o tom, jak mě tento stav ohrožuje na životě a že mám být ráda, že se na to přišlo. A hlavně, že na tu operaci jít musím, a to velmi urgentně, protože jinak bych tu, na tomto světě, mohla skončit.

A přidává další a další informace. Příštítná tělíska máme čtyři (teda mělo by to tak být) a všechna společně regulují hladinu kalcia v těle a dle potřeby ho distribuují do celého těla včetně orgánů. V přiměřeném množství. Jenže já mám na jednom tělísku nádor a toto jedno se ujalo vlády nad těma ostatníma a vládne jim jako král, takže ostatní nemají šanci. Jsou utlačována a tudíž lenivějí. A tohle jedno zblblé vycucává vápník z kostí a v ohromném množství jím zaplavuje celé tělo,  a tak všechno doslova devastuje. Krom toho, že se usazuje všude, vyplavuje se i ven. Mám ho v moči tolik, že ta by se dala přilévat do betonu...

No, přijde mi mudr jako děsnej humorista. Možná  bych se i zasmála, kdybych z toho všeho nebyla tak přešlá...

Ale přednáška pokračuje dál. „Je tu ovšem jeden problém. V okamžiku, kdy vám tohle jedno tělísko včetně celé štítné žlázy odstraní, ona zbylá tři náhle budou bez vedení a nějakou dobu potrvá, než se nastartují, aby zase pracovala. Ta doba může trvat měsíc... možná déle, možná kratší dobu... to nikdo neví. A po tu dobu vám bude zle jako nikdy předtím, protože v těle nastane totální chaos..." A lékař vysvětluje, co ten chaos bude obnášet, jak se projeví fyzicky.

Ve chvíli, kdy mi líčí podrobnosti, už začínám  mrkat a zadržovat slzy...

Lékař pokračuje. Říká mi to všechno proto, abych na to byla připravená a neproklínala ho, až se to všechno bude dít a hlavně abych se s tím dokázala vyrovnat ve smyslu, abych  to "nezabalila", protože to bude opravdu náročné...

To už jsem se neudržím a bulím ostošest...

„Ale až se jedno z těch tří tělísek ujme vlády a převezme vedení a v těle zase zavládne řád, uleví se vám...“

Doktor se mě pak ptá, zda netrpím zvraty nálad, depresemi, sebelítostí a tak, protože tohle je další z příznaků téhle nemoci... V podstatě všechno, čím si v posledních letech procházím, včetně problémů se srdcem a hypertenzí, to všechno je prý od toho. Nemluvě o slinivce, ta je naprosto jasná.

Na závěr praví, že mě posílá do Motola na chirurgii k jednomu docentovi, který je na příštitná tělíska absolutní jednička, takže se nemám čeho bát.

A mám se jít teď hned objednat.

Dostávám celou hrst zpráv se statusem STATIM a s prosbou, ať je operace co možná nejdřív, a jdu.

Venku si otřu slzy, uvedu se do normálního stavu, a jedu do Motola. Vyhledám chirurgii, předložím všechna lejstra a pak už jenom čekám, až mě zavolají a dají mi termín.

Ovšem nastává zádrhel. Dozvídám se, že z organizačních důvodů mají teď v létě omezené operace, mají spoustu pacientů, které museli odložit, a nejbližší možný termín i přes urgentnost mé situace je nejdřív 2.října...

Odcházím zmatená. Fakt nevím, co si o tom myslet. Na jednu stranu to strašně spěchá neb jsem v ohrožení života a na druhou stranu mám vydržet dva měsíce?!... Ale co, to nebudu řešit já, ať to rozhodne doktor, který mě na operaci posílá. A tím celou záležitost odkládám.

 

Volám mu hned druhý den. Líčím mu, jak jsem v Motole dopadla. Doktor je evidentně zaskočený, prý zkusí něco podniknout a ozve se mi.

Tak jo.  Takhle nějak jsem to cítila. Přece nemůžu obvolávat lékaře a zkoušet se propašovat na dřívější termín. Tohle mi totiž radila kolegyně. Namítla jsem jí, že je to blbost. Já přece nemůžu rozhodovat o urgentnosti operace, to si musí lékaři vyřídit mezi sebou.

Doktor mi volá už za chvíli, prý se mám okamžitě sebrat a vydat se znovu do Motola, že mi to tam zařídil u jiného lékaře, opět nějaké kapacity, který se mě, coby závažného případu, ujme. A dostávám další informace, jak co se týká lékaře, ke kterému jdu, tak co se týká operace.

Letím honem domů pro dokumentaci, pak honem na metro a vyrážím do Motola.

Čekám tu několik hodin, lidí je plná čekárna. I když se snažím být v klidu, přesto mám nervy na pochodu.

Vcházím dovnitř.  Lékař je příjemný. Až je s podivem, že na to, jaká je kapacita, je vstřícný, komunikativní a hlavně se smyslem pro humor. No, já toho humoru v téhle chvíli schopná nejsem. Jsem vystresovaná a je mi zle. V posledních dnech je toho na mě opravdu moc. Domluvíme se velmi rychle. Lékař bere do rukou operační deník, nebo jak se tomu říká, a vyřkne termín nástupu do nemocnice – 24.srpna.

No, to je jiná než říjen! Poděkuji a vypotácím se ven. Až po cestě domů mi dojde, jak se věci během krátké doby daly do pohybu. A jsem za to vděčná.

 

Událostí  se daly do pohybu ještě víc. Až to není pěkné. Od Hely se dozvídám, kdy vypukne stěhování... Koncem září. Tedy krátce po mé operaci...  Hmm, to teda není nejlepší. Ale co se dá dělat, nějak to budu muset zvládnout...

Já se vlastně nezmínila, jak se nakonec moje přestěhování z Vinohrad vyřešilo. Ale o tom někdy jindy a jinde. Teď je důležité, že znám termín jak operace, tak stěhování a na obojí se musím připravit...

No jo, ale jak se připravit, když jsem totálně rozhašená, zcela bez energie, jsem na suchých houskách,  je mi zle, dělá mi potíže toliko dojít do práce a z práce. Nedělám nic jiného než že ležím a pospávám. A teď tohle!

Mám na všechno tři týdny. V té době si musím sbalit veškerý svůj majetek, a že ho je!

Ještě že už několik měsíců schraňuji velké i malé krabice, kamarádka mi tuhle přivezla pár banánovek, další jsem sama odnosila. Teď se musím trochu dát do küpy, abych mohla všechno zabalit.

Hlavou mi bleskne, že si vezmu dovolenou a pojedu na chatu. Třeba tam získám trochu energie.

Rozhodla jsem se ze dne na den. Vypisuji si dovolenku a následující den jsem už na chatě. Sotva se tam doploužím. Za prvé jsou vedra, a pak jsem na tom opravdu zle.

Vyndám ven lehátko a usazuji se do příjemného stínu. Chvíli se jen tak povaluji a přemítám nad vývojem posledních měsíců. To byl ale fofr! Když si uvědomím, jak se všechno do pohybu od návštěvy na alergologii. Vlastně nebýt lékařky, která si dala dohromady všechny moje potíže, které se tak náhle vyvrbily, a napadlo jí udělat příslušná vyšetření, čímž se potvrdila i příslušná diagnóza, a kdyby nebylo toho, že mě pak poslala urychleně k lékaři na endokrinologii, a ten okamžitě nezareagoval, nevím, jak by to se mnou dopadlo. Zalije mě obrovský vděk. Tohle není náhoda, to jsem dostala jako dárek. Zřejmě tu mám ještě nějakou dobu pobýt.

Vyskočím z lehátka a rozhlížím se po zahradě. Najednou mě něco napadne. Co kdybych se dala do práce místo toho, abych tu vysedávala!

A hned se dávám do práce. Jdu do boudy pro krumpáč, beru jej do ruky a opatrně kopnu do země. Opatrně proto, že nemám skoro žádnou sílu.

Jo, jde to! Kopnu jednou, kopnu dvakrát, při každém dalším kopnutí zvedám krumpáč výš a výš, cítím jak se mi vlévá energie do žil.

Je pořádné vedro, jdu se svléknout do plavek, napiju se vody a zpátky do práce. Jsem užaslá, jaká se do mě vlévá síla. Já tu sílu opravdu cítím!

Je večer, jsem znavená. Ale jen trochu. Když si uvědomím, jak mi v uplynulých měsících dělalo potíže jen dojít do práce, a oproti tomu jak teď vyvádím! Jsem celý den na nohách, na sluníčku a k tomu se ještě oháním krumpáčem!

Jdu si lehnout s mírnými obavami, jak mi bude den následující. Třeba se nepostavím na nohy... Bane, to bych už musela něco cítit. Snad to tak zlé nebude.

A nebylo. Ráno se cítím o mnoho líp. Hned po ránu se svléknu do plavek, namažu krémem a už se hrnu na rozkopaný záhon. Opět cítím, jak se do mě s každým kopnutím vlévá síla. Přijde mi, že mám najednou sílu jako zamlada. A společně s fyzickou prací jakobyz mého těla odcházely škodlivé, resp. negativní myšlenky. Jedna za druhou. Cítím, jak se mi ulevuje, jak se plním elánem a optimismem, že všechno dobře dopadne. Je to naprosto úžasné!

Až na krátké okamžiky, kdy si jdu sednout do lehátka, abych trochu nabrala dech a najedla se,  vlastně skoro celý den pracuji.

Večer se sbalím a jedu domů. Musím si něco zařídit. Nezdržím se dlouho, hned následující den už zase uháním na chatu. A opět se pouštím do práce. Oháním se krumpáčem jen ze mě lije. Ale mám z toho úžasný pocit.

Pracuji takhle i další dny, dokud nemám hotovo. Jsem přímo nadšená. Místo toho, abych byla urvaná, jak by odpovídalo mému zuboženému stavu a faktu, že jsem krumpáč neměla v rukách už několik let, místo toho jsem plná síly a elánu, že mám pocit, že bych skály mohla lámat!... No, to trochu přeháním, ale je mi líp než kdykoli předtím! Vnímám to jako úplný zázrak. Tohle totiž není náhoda, takhle to mělo být.

 

Týden utekl jako voda. Domů se vracím nabitá elánem a dobrou náladou. Okamžitě se pouštím do balení. Plním jednu krabici za druhou. Je mi jasné, že musím zabalit všechny věci, kdoví jak mi bude po operaci. No, jak by mi bylo? Budu mít rozřezaný krk, takže nějaké zvedání těžkých krabic, možná ani jejich postrkování po podlaze nebude možné. A stěhovat se budu krátce po návratu z nemocnice... Teda jestli všechno dobře dopadne, že jo.

 

Termín operace se už blíží. Čeká mě zařízení předoperačních vyšetření. Každý den někde lítám. A mezitím pořád balím a balím... No, taky chodím do práce. Ale v práci moc nepobudu, těch vyšetření je opravdu mnoho.

Poslední dny před operací na mě přece jenom začne doléhat stres a taky strach, jak to všechno dopadne. Vím, že bych se bát neměla, ale ten strach fakt cítím a nejsem schopná s ním nic udělat.

 

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.