20. Nemoci - adenom, slinivka

Jdu na alergologii. Situace se tu každým rokem opakuje. Abych dostala léky, musím minimálně jednou ročně zajít k lékaři. A protože od poslední návštěvy uplynul právě rok, proto mě dneska čeká vyšetření.

Nejdřív mi sestra natočí spirometrii. Je mi jasné, že to nebude žádná sláva. Taky nebyla. Sestra se vyděsí.  A doktorka ještě víc. Ta mi řekne, že bych neměla chodit po světě, ale ležet v nemocnici na kapačkách.  

To se vyděsím zase já.

Povím jí ve stručnosti o tom, co všechno mi je.  A krom toho se i lehce zmíním o terapiích, které mám čerstvě za sebou.

Zdá se jí toho moc. Oponuji tím, že nemoci jsou zprávy, proto se sebou musím něco dělat.

Trochu spolu tohle téma probereme. Nakonec mi lékařka dá za pravdu. Řekne, že s ohledem na mou diagnózu a nebýt mých aktivit, asi by už dávno bylo po mně, nebo v lepším případě bych možná ležela v nemocnici na přístrojích.

No, taky si to myslím, jen mě překvapí, že něco takového slyším od lékaře. Ale potěší mě to. Stejně tak mě potěší, že mi lékařka navrhuje udělat všelijaké kontrolní odběry a výtěry. Že se snad ukáže, co se mnou je a z toho se pak odvine, co podniknout dál.

 

Asi dva dny poté, co jsem byla na odběrech, mi lékařka volá a řekne mi, že výsledky krve jsou nějaké divné. Zmiňuje se o vysokých hodnotách vápníku a ptá se mě, zda neužívám nějaký preparát, kde by byl vápník obsažený.  

Ne, nic takového neberu. Jenže jestliže mám hodně vápníku v krvi, musí se mi vyplavovat z kostí. A to je průšvih.

Doktorka mi říká, že si mám dojít na  další vyšetření krve. Nějaké speciální.

 

V dalších dnech je mi zle. Nemůžu skoro nic jíst. Jsem na dietě. Netuším, co se se mnou děje, ale mám intenzivní pocit, že mám něco se slinivkou.

Dělám si proto Cestu. Já sama. Podaří se. Dostanu se do nemocných orgánů, naskočí mi příslušná vzpomínka, tu celou rozkryji a vyčistím. Nepříjemné je, že navzdory tomu se mi vůbec neulevuje. Naopak. Je mi ještě hůř.

 

Jdu na další odběry. Po pár dnech mi lékařka volá znovu. Výsledky se jí vůbec nelíbí. Mám jak vysoké hodnoty vápníku, tak hormonu příštítných tělísek.

Zmiňuji se o problémech slinivky, které mi dávají pořádně zabrat.  Zaskočí mě, když mi lékařka řekne, že vysoké hodnoty vápníku i hormonu možná vypovídají o adenomu - nádoru na příštítných tělískách. A jedním z příznaků jsou právě  problémy se slinivkou.

Lékařka mě urychleně posílá na endokrinologii. Můj zdravotní stav je prý velmi vážný a je nutné ho okamžitě  řešit.

Vyděsím se. Jaký adenom? Jaká příštitná tělíska? A jak tahle tělíska můžou souviset se slinivkou? Tohle všechno mi víří hlavou.

 

Na endokrinologii jdu za pár dní. Nakonec nejdu ke svému endokrinologovi, který má dovolenou, ale k lékaři, kterého mi doporučila alergoložka. Prý s ním konzultovala můj zdravotní stav, a on potvrdil urgentnost  celé situace.

 

Ačkoli jindy mě návštěva na endokrinologii nijak nebere, dnes jsem mírně zneklidněná. To ovšem netuším, co mě dnes čeká.

Nejdřív mi lékař provede sono štítné žlázy. Už jsem ho absolvovala tolikrát, že jsem v klidu. Z něj jsem ale rychle vyvedená. Lékaři se nedaří sono provést, je tam prý spousta tkáně, která tam nemá být, a navíc se mu nepodařilo objevit příštitná tělíska ... Hned mě na statim objednává na speciální vyšetření do Motola na tomograf a scintigraf.

 

Jdu tam už za pár dní. Vyšetření se značně protáhne. Nejdřív mi napíchnou kontrastní, resp. radioaktivní látku, poté projedu „tunelem“. Pak jsem propuštěna a za dvě hodiny mám být zpět s tím, že mě čeká další skenování. Netušila jsem, že jich bude víc a že bude víc i tomografů.

Zpočátku to docela jde. Zvědavě pozoruji zařízení, kterým mě postrkují dopředu, dozadu, občas se ozve tichý bzukot, pak je zase ticho. Jenže po nějaké době znervózním. Snažím se zklidnit mysl a pokouším se meditovat, ale nejde mi to. Poté, co mě strčí už do třetího tunelu, mám toho  tak akorát dost. V tomhle zařízení se nehýbu, zato snímkovací zařízení krouží nade mnou.   Čas  se děsně vleče. Zkouším odpočítávat vteřiny, minuty. Jenže tentokrát jsem se nezeptala, jak dlouho to potrvá, a tak jsem dost nervní. Mám co dělat, abych vydržela být v naprostém klidu.

Konečně bzukot ustal, přístroj se zastavil, přijde lékařka, odpoutá mě a já můžu z lehátka slézt. Jdu do čekárny a čekám na verdikt. Teda alespoň doufám, že mi řeknou, co našli.

Beru si knihu a začtu se do ní. Uběhla další půlhodina, hodina? Kdo ví. Přichází lékařka a oznamuje mi, že můžu jít domů, že zprávu lékaři pošlou poštou

Ne, já chci vědět, co tam objevili. Lékařka ale moc sdílná není. Řekne mi jen, že je to tam značně nepřehledné a nejednoznačné. Na každý pád je tam něco, co tam nemá být, a to co tam být má, zase není vidět.

No, že by mě uklidnila, to se teda říct nedá. Jdu domů pořádně rozhozená.

 

Je víkend, jsem na chatě. Stále jsem na dietě, protože je mi zle. Zkouším si udělat další Cestu. Jasně, že fyzickou. To abych se dostala do nemocného místa a vyčistila buňky od emotivních traumat. Opět se zdařilo. Proces proběhl přímo ukázkově. Ale stejně jako minule, i dnes mi to úlevu nepřineslo. Naopak. Večer mi začínají silné řezavé bolesti břicha, respektive v trojúhelníku těsně pod žebry, které se s přibývajícími hodinami stále stupňují. Jsem vystrašená. Nemůžu se ani nadechnout, natož hnout. Kroutím se bolestí a vzývám všechny svaté. Nikdy jsem tak strašnou bolest nezažila. Mám pocit, že se to snad ani nedá vydržet. To už je ale jedenáct večer. Ležím v posteli, oči mám plné slz a prosím a prosím „tam nahoře“, ať mi s tím proboha nějak pomůžou a mně se uleví.

Úleva ale nepřichází. Vyděšená volám Helu a říkám o bolestech. Jasně, že mi radí, abych si zavolala sanitku. Já ale do nemocnice nechci. Něco po půlnoci se najednou Hela objeví u mě v bytě. Prý že mi zavolá sanitku a že mě doprovodí do nemocnice. Jenže já si předtím uvařila bylinkový čaj a trošičku se mi ulevilo. Domlouváme se, že u mě přespí. A pokud by se mi v noci přitížilo, sanitku zavoláme.

A to se i stalo. Asi po hodině se probouzím s tím, že ty drásající bolesti znovu začínají. Teď už neváhám a sanitku objednávám. Sotva si stačím sbalit věci do tašky, to pro případ, kdyby si mě tam chtěli nechat, už tu zvoní saniťáci a než se naděju, ujíždíme do nemocnice.

Ovšem v nemocnici se zastavil čas. Vyklopí mě na chodbě a čekáme na sestru, na lékaře, na kohokoli, kdo by se mě ujal. Saniťák klepe na jedny dveře, na druhé, ale ticho. I když úplné ticho ne. Uvnitř ordinace je cosi slyšet. Ale na klepání nikdo nereaguje. Asi po hodině čekání se saniták naštve a jde ven a venku zazvoní na zvonek. Teprve teď se dveře ordinace otevírají a vychází tak nějak  zmuchlaná a jakoby rozespalá sestra. Prý co se děje.

Až teď se události dávají do pohybu. Přichází lékař, vyšetří mě, naberou i krev a odesílají na rentgen a sono břicha. A zase čekám. Hodinu, dvě, nevím. Už je půl šesté ráno a do nemocnice přicházejí lékaři a sestry na denní. A já pořád čekám.

Mezitím bolesti úplně povolily. Nevím, jak je to možné, ale samy od sebe zmizely. Teda ty nejkrutější. Dobře mi není. Konečně přichází lékař a sděluje mi, že se prý jednalo o záchvat slinivky, ale na operaci že to není. Mám si prý rovnou  dojít tady v nemocnici na internu, aby mě vyšetřili a řekli co podniknout dál.

Ani náhodou, sotva koukám na oči. Vezmu papíry se zprávou o vyšetřeních, sbalím tašku a pomalu se ploužím k tramvaji. Doma jenom naklapu mail do práce, ve kterém oznamuji, že si beru dovolenou, zapadnu do postele a v tu ránu spím.

Obsah knihy XIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.