17. Nemocnice

Život si se mnou pořádně zahrává, čím dál víc. Nebo spíš já sama. Už ani nevím, co nebo spíš kdo za to všechno vlastně může.

Po dvou týdnech domácího polehávání jsem se přes odpor lékařky nechala uschopnit. Důvodů jsem pro to měla víc. Čekala mě spoustu akcí, hlavně moje dlouho plánovaná přednáška. No a pak jsem se po roce chystala znovu na seminář Cesta k sobě. A o ten bych nerada přišla.

Moje rozhodnutí ale asi nebylo moudré. Jen jsem nastoupila do práce, okamžitě mi zase stoupl tlak. A to, aniž by pro to byl nějaký důvod.

Přece jsem silný jedinec, to musím zvládnout! – usoudila jsem, zaťala zuby a tvářila se, že se nic neděje.

Nakonec jsem zvládla jak přednášku, tak i vše ostatní. Co jsem ale nezvládla, ten svůj tlak. Ten neustále stoupal. A s ním rostla i moje nervozita.

Ještě že mám před sebou ten seminář. – uklidňuji se.

 

x x x

 

A dneska na něj jdu. A s příjemným očekáváním. Snad se tam nějak srovnám a tím se snad srovná i můj tlak.

Ovšem hned při první meditaci na mě vyskočí naléhavé – Já tu nechci být!

Tak moc si to procítím, že musím vyběhnout na chodbu, abych se mohla vybrečet. A že těch slz je! A jak tu brečím, uvědomuji si v sobě obrovský zmatek - jak je možné, že ten pocit v sobě pořád mám, když  jsem se před nedávnem rozhodla, že tu být chci?!!!!!!

Sedím tu dlouho, než se mi poradí se uklidnit. Teprve pak se vracím zpátky mezi ostatní. Jenže klidná nejsem. Sice se tak tvářím, ale uvnitř ve mě všechno křičí – Já tu nechci být!!!!

O něco později jdeme do další meditace. Máme si uvědomit, jaké strachy nám vládnou životem. Nebo spíš strachy, kterým podléháme.

První mě ani moc nepřekvapí. Je to to samé, co se objevilo minule na semináři o emocích. A sice strach ze selhání. Ale ty další, ty mě šokují. Je to totiž strach ze zneužití moci, ze zneužití svých schopností, a poslední, ten asi je jen do počtu, a je to strach z neznámého, z věcí, jimž nerozumím.

Tak tohle mě teda dostalo. Jak jsem proboha k těmhle strachům přišla? Schopnosti ani moc žádné nemám, proč se jich teda mám bát? Nebo se snad něco chystá a moje podvědomí se už dopředu obává?

Nevím, nemám čas nad tím dumat. Program pokračuje dál.

Při jedné z dalších meditací si máme uvědomit, co nám schází, abychom byli celiství a čeho jsme schopni se vzdát, abychom celistvosti dosáhli.

Okamžitě mám jasno. Schází mi víra a důvěra v Boha. A ochotná a schopná jsem vzdát se toho svého skeptika.

Celý den, jak jen můžu, vracím se stále k té své nedůvěře v Boha. Vždyť jsem to loni odauditovala s Petrem! Tehdy jsem si v jedné z regresí prožila jak zklamání a vztek na Boha, tak i důvěru v něj. A tu jsem si opravdu prožila. Jak  je teda možné, že mu už zase nevěřím?!... Je mi jasné, že tady je jádro mých problémů. Protože pokud by se mi podařilo dosáhnout stoprocentní víry, je po starostech. Hned by byly pryč  pochybnosti, pryč by byl i strach, a pryč by taky byla veškerá moje odbojnost a vzdor... No jo, jenže jak se k tomu dobrat?

První den končí. Jsem děsně urvaná. I když přece jen něco pozitivního. Psychicky jsem na tom o mnoho líp.

 

x x x

 

Druhý den pokračujeme. Nejdřív trocha teorie, pak meditace a nakonec vždy oběhne kolečko, kdy se podělíme o svoje „objevy“ s ostatními.

Zajímavá je meditace na téma, jaké krédo řídí náš život. Nebo tak nějak podobně to Petr pojmenoval.

Pro jistotu se ptám, zda jde o to, čeho chci dosáhnout, nebo zda je o realitu, která nám hýbe životem.

Prý realita.

Ponořím se do sebe a okamžitě mám jasno. Vyskočí na mě vzdor. Je ho ale tolik a v takové síle, až mě to zaskočí.

Po meditaci následuje kolečko. Ve chvíli, kdy dojde řada na mě, začnu svůj vzdor rozebírat.

Zmiňuji se o tom, že vzdor se u mě objevil až poté, co jsem zůstala sama a pak hlavně kvůli tomu, co všechno mě v následujících letech potkalo.

Petr míní, že tenhle postoj mám zřejmě natažený už někde ze své minulosti. A teď že se jenom aktivoval.

Jo, je to logické, souhlasím s ním. Chvíli se dohadujeme o tom, co s tím provést. Už předtím jsem mu totiž referovala o tom, jak jsem se s pomocí kamarádky dostala do jednoho z minulých životů, do situace, která mě tak dalece  vyděsila, že jsem do ní odmítla ponořit.

A jedeme dál. Meditace stíhá meditaci, naštěstí je už zvládám celkem v pohodě. Teda tím myslím bez výrazných emocí.

 

x x x

 

Po víkendu mám dva dny dovolené. To je prima, alespoň si můžu v klidu uspořádat myšlenky i prožitky ze semináře. No a taky si potřebuji trochu odpočinout. Přece jenom na tom nejsem nejlíp.

 

x x x

 

Dovolenou si užívám. Povaluji se na gauči, občas medituji, dumám nad sebou a tak nad vším, co se mi děje. Pohoda.

Teda měla by být pohoda. Do té bych ovšem potřebovala ještě něco – aby mi klesl tlak a tím pádem mi ubyly s ním související zdravotní problémy. Je mi divné, že navzdory klidu, kterého si dopřávám, navzdory tomu, že jsem doma, tlak stále stoupá. A co teprve, když jdu další den do práce. Večer mám pocit, že jsem blízko zhroucení. A to přitom v práci byl relativně klid!

Je mi tak zle, že musím, ač nerada, zítra naklusat k lékařce.

 

x x x

 

A ráno k ní jdu. Průšvih je, že tlak mám tak vysoký, že se doktorka vyděsí a hned vypisuje papír do nemocnice.

No, to snad ne! Navrhuji jinou alternativu. Nestačilo by nějaké odborné vyšetření? Přece mě nepošle do špitálu pár dní před Vánocemi!

Jenže doktorka se tentokrát nedá oblomit. Můj zdravotní stav je kritický, já jsem komplikovaný pacient a ona si se mnou neví rady. Konec diskuze!

Nakonec rezignuji. Nic jiného mi stejně nezbývá. A krom toho - cítím se opravdu strašně.

  

Dorazím do nemocnice. Tam ale vládne neuvěřitelný zmatek. Sedím a čekám, až na mě přijde řada.

Čekání samo o sobě je protivné, jenže mně je fakt zle. Motá se se mnou celý svět. Ale co je horší, že v žilách/tepnách/cévách mám děsný tlak. Prostě stojí to za starou belu. Až si říkám, jestli tady to čekání vůbec přežiju.

A jak tu tak sleduji dění, nebo spíš nedění, protože doktor se stále ještě nedostavil, postupně se mě zmocňuje vztek. Vím, že bych se měla uklidnit, protože mému natlakovanému tělíčku vztek rozhodně nepomůže, jenže já si nemůžu pomoct. Mám vztek na sebe, mám vztek na doktorku, která mě sem poslala, no a jasně že mám vztek tady na doktory a sestry, že nás tu nechají takhle dlouho čekat.

Konečně doktor. Jdu na řadu. Ještě chvíli sedět v čekárně, snad by bylo po mně.

Sestra natočí EKG, změří tlak, pak mě proklepne doktor a zazní verdikt – musím tu zůstat.

Jsem tak zdrchaná, že už se s ním nedohaduji. Ovšem mám podmínku – potřebuji si domů dojít pro věci.

A tady se zasekneme. Doktor mě pustit nechce. Prý si nevezme na triko, kdybych po cestě zkolabovala.

Moji nabídku, že jim podepíšu reverz, odmítá.

Dohadujeme se spolu dlouho. Doktor ustoupit nechce. Já ovšem taky ne. Pořád dokola opakuji, že je to moje věc, co se mnou bude. Potřebují-li být krytí, podepíšu jim, co bude potřeba. Jen ať mě pustí doma. Potřebuji svoje věci. Hlavně svoje alternativní přípravky, které dlouhodobě užívám.

Moje vytrvalost nakonec přináší ovoce. Stvrdím svým podpisem, že jsem si vědoma svého závažného zdravotního stavu a rizik spojených s odchodem z nemocnice, přesunu se o patro výš, kde absolvuji další vyšetření a pak už celá zmožená vyrážím na vzduch.

Až venku na ulici mi dochází, že jsem přecenila situaci. Je mi fakt hodně zle. Pomalu se ploužím po ulici a v duchu přemýšlím, jak věci do nemocnice dopravit.

Jako na potvoru Hela je zrovna na dovolené v cizině. Zkouším proto zavolat Michala.

Hmm, nemůže, má neodkladnou práci. Takže jsem na to zase jen sama.

Uleví se mi, když dorazím domů. Vyndávám tašku a pomalu si do ní ukládám věci. Nepospíchám, vím, že mě ještě čeká cesta zpět do nemocnice. Tak aby mi nějaké síly ještě zbyly.

Hotovo. Hodím popruh tašky na rameno a vyrážím ven.

No, vyrážím je silné slovo. Zase se opatrně ploužím. Cesta je dlouhá a náročná. Není tedy divu, že v okamžiku, jak dorazím do nemocnice a padnu do postele, jsem nakonec ráda, že jsem tu.

Ani se nestačím vzpamatovat a už je u mě doktor, za chvíli mi sestra přijede natočit EKG, každou chvíli mi měří tlak. No a abych nezapomněla to hlavní, dostávám léky. Jeden za druhým. Jenže tlak se nehýbá. Stále je příšerně vysoký.

A k tomu ještě nastává problém. Zatímco u „normálních“ pacientů mají lékaři na výběr z mnoha léků, v mém případě je výběr omezený. Kvůli mým alergiím.

Jak jsem ráda, když pozdě večer začne přece jenom klesat. Sice jen mírně, ale hlavně, že vůbec. Konečně léky zabírají a já usínám.

 

x x x

 

Ráno někdy po páté vtrhnou do pokoje sestry a už se rozjíždí takový ten normální nemocniční kolotoč. Už od včerejška vím, že mě dneska dnes čekají nějaká vyšetření. Tentokrát se jim nebráním. Naopak. Jsem za ně ráda. Doufám, že se dozvím, co se se mnou vlastně děje.

Až někdy po poledni se vracím zpátky na pokoj. Urvaná se skácím do postele.

Paní, co je se mnou na pokoji, jde domů a já tu zůstávám sama. Je mi to jasné, Vánoce jsou za pár, a tak se nemocnice postupně vylidňuje.

Dumám nad sebou a nad tím, jak se všechno semlelo. Můžu si za tuto situaci sama nebo se jí dalo nějak předejít?

Vím, že kdybych poslechla doktorku před nedávnem, kdy mě do nemocnice posílala, nemuselo se to takhle vyhrotit. Buď by tlak nevystoupal do takovýchhle nebezpečných výšin, anebo i když by se tak stalo, bylo by to o měsíc dřív a ne teď před Vánocemi.

No tak jo, jsem blbec a můžu si za to sama. Ach jo!

Ve chvíli, kdy jsem pojmenovala viníka, se v tom raději už dál nepatlám. To abych si zbytečně neubližovala. Stačí to, co je, a sice že jsem tu. Už samotný tenhle fakt je deprimující... Stejně je divné, jakou averzi k nemocnicím a k lékařům mám... Já vím, určitě nejsem sama, jenže mně připadá, že u mě jde o víc. A netuším, co za tím je.

Ale to je fuk. Jsem tady a momentálně musím být ráda, že jsem pod kontrolou. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybych hospitalizaci odmítla. Doktoři mluvili o hypertenzní krizi, o ohrožení života. Tak asi vědí, co říkají. Tomuhle moc nerozumím. Doposud jsem svůj vysoký tlak brala na lehkou váhu. Jako něco, co za pozornost nestojí. Řešila jsem spoustu jiných důležitějších věcí. Jenže jak je vidět, důležité to je. Možná víc, než všechno to ostatní. Jinak bych neskončila tady.

A jsem zase u toho. Jsem v nemocnici a jen na mně záleží, jak dlouho si tu poležím.

A co pro to můžu udělat? No, v prvním případě musím skončit s odpíráním léků. V téhle situaci si to nemůžu dovolit. A za druhé musím být v pohodě. Žádné nervy, žádné emoce. Jen klid, klid, klid...

Ovšem s tím klidem to bude horší. Jak dosáhnout klidu v tomhle pro mě tak stresujícím prostředí?

No jak by? Jsem tu sama na pokoji, tak holt budu meditovat. Mám pro to ideální podmínky...A taky budu číst. Jak jsem si pakovala věci, přibalila jsem nějaké „moudré“ knihy. To abych nemrhala zbytečně časem.

Otevírám jednu z nich. Průšvih je, že se nedokážu soustředit, písmenka mi poskakují před očima....Odhazuji knihu, pohodlně se usadím a nořím se do sebe. Dá to ale práci se tady v tomhle prostředí zklidnit! Až po chvíli se podaří. Náhle se ocitám v jiném světě, naprosto klidném. Jak je mi blaze!

Vtom se otevřou dveře a dovnitř vpluje sestra. S tlakoměrem.

V tu ránu je po klidu, po pohodě, srdce mám až někde v krku. Buší jako zběsilé. Tím pádem tlak je taky zběsilý. Sestra jen významně pozvedne obočí, zapíše hodnoty a odkráčí pryč.

A já si nadávám. Sakra, proč tak vyvádím? Měření tlaku tady bude naprostou pravidelností. Nemůžu takhle vyšilovat.

Tak ještě jednou. Znovu se do sebe hroužím... A už jsem zase v klidu a míru. Jak jsem ráda, že mám za sebou seminář, kde jsme se naučili nějaké nové meditační techniky. Teď je alespoň využiju.

Celý den střídavě medituji, čtu a taky dost pospávám. Určitě za to můžou léky, tohle přece není normální!

Zahřeje mě, když mi odpoledne zavolá Michal a ptá se, zda něco nepotřebuji. Že se zastaví.

Jsem ráda, alespoň mi přinese nějaké vody.

Přišel – s minerálkami a s kytkou. Slzy mi vletí do očí. Jsem z toho naměkko. Ale rychle se vzpamatuji. Pěkně si popovídáme, rozloučíme se a už jsem zase sama.

Je fajn, když se v dalších dnech zastaví kamarádka. Nejen, že mám s kým promluvit, ale hlavně můžu svou současnou situaci s někým probrat i z duchovního hlediska.

Uběhla sobota, neděle a blíží se  pondělí, a to je Štědrý den. A ten teda v nemocnici trávit nechci! Ne že by doma o samotě mezi čtyřma stěnami byl kdovíjak úžasný, ale pořád by byl lepší než tady.

Ovšem je tu problém. Jsem-li v pokoji sama, cítím se jakž takž přiměřeně. Jakmile ale vstoupí sestra s tlakoměrem, v tu ránu tlak vyletí nahoru.

Snažím se to sestrám i lékařům, kteří se tu každý den mění, vysvětlit. Za vše můžou jen a jen nervy.

Oni jen pokývou hlavou, ale vedou si svou – nepustí mě, dokud tlak neklesne.

Začínám si zoufat. Zkouším všechny možné metody ke zklidnění mysli, docela se i daří, jenže jen dojde na věc, všechna snaha a úsilí jsou rázem ty tam. Tlak je opět vysoký a srdce buší o sto šest.

A tak kromě strachů a obav o své zdraví přidává se i vztek. Jasně, že na sebe. Absolutně nechápu, proč takhle pitomě reaguji. Vždyť o nic nejde!

V neděli večer přichází nová doktorka. Využívám toho, že se jeví komunikativněji než ty předchozí. Snažím se jí vylíčit, jak to se mnou je a prosím ji, ať mi dá šanci a pustí mě domů alespoň na svátky. Doma mi to zaručeně prospěje víc než tady. Slibuji, že budu hodná, nebudu nic dělat, léky budu poctivě brát a taky si budu měřit tlak.

Teprve poté, co slíbím, že v případě nouze se okamžitě nechám dopravit zpět do nemocnice, doktorka povolí. I když - řekne jen - no uvidíme zítra.

 

x x x

 

Noc jakž takž zaspím a už tu máme ráno. Ihned po probuzení si uvědomím, že dneska je den D. Okamžitě znervózním. Jak stoupá nervozita, s ní ruku v ruce i tlak. A to navzdory mohutným dávkám léků, které poctivě beru.

 Ach jo. Je mi zle z toho, že nejsem schopná svoje emoce ovládnout. No, snad se doktorka nade mnou slituje a domů mě nakonec pustí.

Nemůžu se dočkat vizity. Už abych ji měla za sebou.

Naštěstí všechno dopadne dobře. Doktorka mě pouští na propustku domů.

Jen opustí pokoj, vyskakuji z postele a balím si tašku s věcmi a o půl hodiny později vyzbrojena zásobami léků opouštím nemocnici.

Vycházím ven na čerstvý mrazivý vzduch a najednou mám pocit, jako bych opustila vězení. Cítím se volně a svobodně. Prostě jedním slovem, nebo vlastně třema - je mi blaze!

Pomalu a opatrně se sunu po ulici, žádný spěch, přece mi nic neuteče. Po cestě se jen zastavuji v trafice a kupuji chleba, abych měla co jíst. Ještě že se chleba dneska dá koupit všude. Nemusím se vláčet do vzdálenějších potravin.

O chvíli později už odemykám dveře od bytu.

Prásknu taškou na zem a ze všeho nejdřív se jdu osprchovat. Ne, že bych tohle v nemocnici nemohla. Ale doma je doma.

A pak už se jen povaluji na gauči a vychutnávám si domácí prostředí. Najednou mi je fuk, že je dneska Štědrý den, a že jiné roky tenhle den vždy víceméně protrpím. Dneska je mi krásně. Vážím si toho, že jsem tu sama, nikdo mě neruší, můžu si dělat co chci... Teda až tak moc toho dělat nemůžu, jsem ráda, že ležím. Na víc se nezmůžu. Ale stejně...

Večer zazvoní mobil. Hela mi hlásí, že už dorazili z dovolené zpět. Ale do Prahy že přijedou až následující den. Jestli mi to nevadí. O všem už ví. Michal jí o mně pověděl. Já sama jsem jí raději nic o tom, co mě postihlo, nepsala. Nechtěla jsem jí kazit dovolenou. Taky k čemu by bylo, kdyby si o mě dělala starosti. Stejně by mi pomoct nemohla.

Říkám jí, že mi to nevadí. Hlavně jestli přijedou zítra.

A opravdu mi to nevadí. Jsem v pohodě... Teda úměrně zdravotnímu stavu.

Jak se dalo očekávat, tlak jde opravdu dolů. Potvrdilo se, co jsem si myslela. Nemocniční prostředí mi opravdu dobře nedělá.

 

x x x

Druhý den k večeru přijíždí Hela s Davidem i s malým Yoshikem.

Kdo je Yoshi? To je pes, kterého si Hela pořídila.

Je s ním sranda. Průšvih je, že jsem na něj alergická. Ne speciálně na něj, ale na všechna zvířata... Teda skoro na všechna.

Jak jsem ráda, že je všechny vidím. Bohužel čas neskutečně rychle utíká. Než se naděju, už jsem zase sama. Copak to by nebylo tak strašné, horší je, zítra musím zase do nemocnice.

 

x x x

 

Další den si vychutnávám každou volnou chvilku. Ovšem čas se zastavit nedá. Najednou je večer a já jsem zpět na nemocničním pokoji.

A abych se vrátila do reality, zakrátko dorazí sestra s tlakoměrem změřit mi tlak. Samozřejmě, že zase vyskočil.

No, to snad ne! Myslela jsem, že doma jsem tak dalece zklidnila psýchu, že už mě hned tak něco nerozhází. Ale jak je vidět, doma bylo doma a tady je všechno jinak.

Tentokrát jsem ale přece jenom na pobyt tady lépe vyzbrojená. Vzala jsem si s sebou svůj tlakoměr. To abych mohla kontrolovat vliv psýchy a taky emocí na naměřených hodnotách.

A po pár hodinách je to jasné. Měřím-li si tlak sama, je docela slušný. Ovšem měří-li ho někdo jiný, je podstatně vyšší.

Snažím se s touto skutečností obeznámit lékaře i sestry. Problém je, že pro svoje slova nemám důkaz. Navzdory tomu se zdá, že moje snažení přináší ovoce. Doktorka na mé naléhání nakonec přikývne s tím, že mě asi propustí. Ani nevím, zda zapůsobila moje vytrvalost, nebo jsem je přesvědčila o tom, jak to s mou psýchou a tlakem je...anebo zda se mě už nechtějí jako obtížného pacienta zbavit. Na každý pád na Silvestra si balím věci a jdu domů. A teď už snad natrvalo.

Stejně jako minule i teď se venku s úlevou nadechnu svěžího mrazivého vzduchu. Mám pocit přímo hmatatelné svobody. Nevím, kde a proč se ten pocit vzal. Vlastně na tom nezáleží. Důležité že jdu domů!!!!!

Doma naházím věci do pračky a pak se s úlevou natáhnu na gauč. Nedělám nic, jen tak polehávám a přemýšlím nad vším, co se odehrálo. No,  nic moc, ale je mi určitě líp než kdybych byla v nemocnici.

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.