13. Šamanské léčení

Přichází ke mně kamarádka. Už je to dlouho, co jsme se viděly naposledy.

Povídáme si, co nového se událo a jak na tom obě jsme.

Kamarádka popisuje zvláštní nepříjemný pocit, respektive spoustu  nepochopitelných a nepříjemných pocitů, které ji v poslední době trápí.

Aniž bych pořádně věděla proč, zbystřím. Napadne mě, jestli nejde o cosi, co se dá napravit šamanským léčením. A současně s tím v sobě pocítím obrovskou touhu jí pomoct.

Povím jí o tom, co mě napadlo a prosím ji, aby mi dala čas na „ověření“, že je to tak, jak si to myslím.

Odpověď je jednoznačná. Ano, mám se do toho dát.

Kamarádce povím, jak její problém vnímám a co by se s ním dalo podniknout.

Čekala bych všechno možné – úšklebek, nedůvěru či něco podobného. Ovšem její reakce je úplně jiná – rozbrečí se.

Prý přesně tohle ona cítí.

Ponořím se do sebe a podnikám tzv. šamanskou pouť. Jdu za svým duchovním učitelem, kterého jsem před dvěma roky objevila na šamanském semináři.

Přijde mi informace, co a jak máme udělat.

Pouštím cédéčko se šamanskými bubny a provádím vše, jak mi bylo sděleno.

A na závěr dávám kamarádce reiki. Cítím, jak jsem vesmírným energetickým kanálem a jak mnou energie volně protéká.  

Tak, hotovo! Sedám si a čekám, co na to kamarádka.

Ta ale neřekne nic. Místo toho se rozbrečí. A nemůže se zastavit.

Až když se trochu uklidní, vypráví mi, co všechno se dělo a jak se u toho cítila.

Pak zase povídám já, jak jsem vše vnímala.

Těžko hodnotit, co a jak se stalo. Důležité je, že kamarádka má pocit, jako by dostala něco, co jí předtím scházelo. A navrch spoustu dalšího. Prostě zdá se, že jsem jí nějakým způsobem pomohla.

A pak další důležitá věc – ona věří tomu, co jsem prováděla, a hlavně – věří i mně. A toho si považuji.

 

 Následující den každou chvíli myšlenkami zabloudím k tomu, co se včera odehrálo. Mám toho plnou hlavu. A nejen to. Mám taky svoje pochybnosti. Jak taky jinak?

Je mi jasné, že musím něco podniknout. A vím jak na to. Potřebuji se dostat do „horního světa“ a pokusit se něco dozvědět.

Je to snadné, se svým lvem nastupuji do cestovní bubliny a než se nadějeme, už jsme v horním světě.

Ocitám se před svým duchovním učitelem.

„Můžeš mi prosím říct něco k tomu, co se včera odehrálo?“ - ptám se.

„Vedla sis dobře, protože ses nechala vést svou intuicí a podvolila ses jí.“

„Opravdu? To to mám brát fakt vážně? Mně se to nějak nezdá.“ – zapochybuji.

„Ty můžeš všechno. Podmínkou ale je, že tomu budeš věřit.“

„No jo, jenže můj největší problém je právě to, že si nevěřím.“

„A proto je to tvůj úkol.“

„Přece víš, že tohle je pro mě to nejtěžší. Potřebovala bych nějaký důkaz na potvrzení toho, že na tohle opravdu mám.“

„Důkaz dostaneš. Takový, který nepřehlédneš. Podmínkou je, že budeš otevřená a ke všemu všímavá.“

„Děkuji.“

Rozloučím se a cestuji se lvem zpět do tohoto světa. A odtud rovnou do světa dolního.

Tam na nás čeká vlk, který se včera podílel na léčení. Pozdravíme se. Ze všeho nejdřív mu poděkuji za včerejšek.

„Můžeš mi prosím k tomu ještě něco říct?“

„Ne. Není potřeba.“ – odpoví mi vlk

„A řekl bys mi alespoň něco pro příště? Pokud nějaké příště ovšem bude.“

„Neplánuj si nic dopředu. Od tebe se chce, aby ses podvolila situaci podle toho, jak se vyvine. Až se příště s kamarádkou sejdete a budete mít pocit, že máte pokračovat, pokračování přijde. Jinak ne.“

Poděkuji, rozloučíme se a cestujeme zpět do tohoto světa.

 

Jak už je v poslední době zvykem za pár dní je zase všechno jinak. V první řadě mě štve, že jsem nedostala žádný důkaz, jak mi byl tuhle slíben... I když možná jeden by tu byl. Teda jestli to důkaz opravdu je. Kamarádka mi na mou otázku jak jí je, odpověděla, že se to dá těžko popsat, ale jakoby získala něco, co jí předtím scházelo. A že se od té doby cítí zvláštním způsobem kompletní.

Horší je, že se se mnou začíná zase něco dít. Každou chvíli totiž cítím zvláštní pocit viny. Ani nevím proč a za co, ale ta vina je přímo hmatatelná. Vždy jak si ji uvědomím, přesunu se v meditaci do chrámu, kde prosím duše, kterým jsem kdy ublížila, aby mi odpustily. A pak zase já odpouštím těm, které ublížily mně. A vždy to skončí oboustranným odpouštěním a vyzařováním lásky. Ovšem, co se mi stále ještě nepodařilo, odpustit sama sobě.

 

Dneska mám pocit, že musím znovu podniknout „výlet“ do svého podvědomí. I když jsem už tolik podnikla, přesto jsem si znovu procítila vinu samu k sobě.

Pouštím si příjemnou relaxační hudbu, zavírám oči a přemísťuji se do chrámu, kde se setkávám se svým archivářem.

Požádám jej, aby mi dal knihu, kde k tomuto problému budou příslušné informace.

Podává mi ji. Je celá černá.

Jen ji otevřu, udělá se mi zle. Jsou v ní zlé skutky ze všech mých předešlých inkarnací. Jeden z nich mi ihned naskočí. Je to velmi temný příběh. Jen se do něj trochu nacítím, začnu se dusit. Jak příběh, tak moje reakce na něj mě vyděsí. A to já nerada. Proto před příběhem i svými emocemi zbaběle utíkám. S tímhle nechci mít nic společného.

Archivář mi ale ukazuje ještě jednu knihu. V té jsou skutky dobré.

K tomu dostávám vysvětlení. Pro to, abych si mohla odpustit, musím přijmout fakt, že součástí mých inkarnací bylo i páchání zla.

Ač se to zdá neuvěřitelné, najednou, poprvé v životě, si tu vinu opravdu prociťuji. VINU za všechno, co jsem kdy spáchala, a že toho bylo! Jsou to stovky, tisíce lidí, kterým jsem kdy ublížila. A teď na mě všechna ta tíha doléhá. A doléhá na mě i vše s tím související. Především si prociťuji, že tohle ke mně prostě patří a patří to i k celé mé minulosti. Mám pocit, že takhle globálně si můžu všechny své hříchy minulých inkarnací odpustit.

Teprve po tomhle procítění se mi jakž takž uleví.  

Zkouším ještě přijít na to, kde se v mém životě vzal strach ze selhání.

I k tomu přichází vysvětlení. Je to proto, že ve svých předchozích inkarnacích, kdy jsem zneužila své moci a postavení, šlo vlastně o selhání. Proto se teď podvědomě bojím, aby se to už nikdy nezopakovalo.

Snažím se posunout dál, ale nedaří se. I přesto mám z celé záležitosti dobrý pocit.

 

Po pár dnech se s kamarádkou scházíme znovu.

Vyprávím jí o svém strachu ze selhání a o tom, jak moc mi škodí.

Říkám jí i o tom, že bych s tím ráda něco provedla, jenže se bojím do toho jít sama.

Kamarádka nabízí, že mě povede.

Dáváme se do toho. Okamžitě mi naběhne příběh z mé temné minulosti. Jde o dva mágy bojující spolu o moc. A jedním z nich jsem já. Jen  se ta situace trochu rozkryje, udělá se mi zle.

Ne, na tohle nemám nervy! A nakonec – kdo ví, koho je to vlastně příběh. Přece není možné, abych byla pořád nějakým mágem nebo veleknězem!

Kamarádce vysvětluji, že kdybych měla nakukovat do všech svých temných životů, nedělala bych nic jiného. Na to přece musí existovat nějaký jiný recept!

A tím celou tuhle záležitost beru jako uzavřenou.

Navrhuji jí, že se pokusím o další „šamanské léčení“, neb to tak cítím.

Souhlasí.

Zaujmeme stejnou polohu co minule a čekám, co se bude dít. Jsem připravena na to, že vše bude probíhat stejně jako minule. A sice, že mi přijde návod, co a jak mám udělat...

No jo, jako bych slyšela - Už zase máš své představy a očekávání?

Jistěže mám. Vždyť je to logické!

Logické nelogické, stejně mi žádný návod nepřišel.

Po chvíli čekání kamarádce oznamuji, že dnes se nic konat zřejmě nebude.

Jak mě překvapí její reakce. Prý poté, co jsme se  vzájemně dotkly, se ode mě směrem k ní začalo valit teplo.

Co?!!! Vždyť já nic necítila!

Zamyslím se a něco mi dojde. Zřejmě se „věci“ teď dějí, aniž bych o nich věděla. A ode mě se asi chce, abych se intuitivně řídila tím, co mě zrovna napadne. A hlavně abych se nestarala o výsledky.

Když si to takhle procítím, pouštím se do rituálu znovu. Tentokrát pro jistotu prosím o pomoc a ochranu, aby to bylo ku prospěchu nás obou.

Kamarádka okamžitě okomentuje, že se energie už opět valí.

Jasně, že mě to překvapí. Já totiž zase nic necítím. Teda kromě mírného tepla.

Skončíme. Ještě chvíli podebatujeme o právě prožitém a rozloučíme se.

Zbytek večera dumám nad posledním vývojem událostí. Nerozumím tomu, co se to se mnou děje. Uvědomuji si, jak by mi bodlo, kdybych tohle nové a pro mě nepochopitelné mohla s někým probrat. No jo ale s kým?

 

Už asi měsíc mám nové zdravotní problémy. Na zádech v místě, kde jsou hroty plic, cítím úplně novou a hlavně nezvyklou bolest.

Dneska jdu k léčiteli, který se zabývá tradiční čínskou medicínu. Chodím k němu už asi rok. S něčím mi pomůže, s něčím zase ne. Ale mám pocit, že díky téhle medicíně se v mém těle alespoň jakž takž nastoluje energetická rovnováha.

Popisuji mu symptomy bolesti a ptám se jej, co si o nich myslí.

Praví, že v tom místě mám zablokovanou energii a napíchne mi tam jehličky. Jsem ráda, když bolest polevuje.

Jenže po pár dnech se objeví nanovo. A k tomu se mi ještě rapidně zhoršuje astma.

Volám léčitele a ptám se jej na jeho názor.

Dozvím se, že v těchto místech vede krom jiného i meridián močového měchýře.

No to snad ne! S tím má problémy kamarádka, kterou jsem tuhle "léčila". Snad jsem si to od ní nenatáhla! To by mi fakt přišlo líto.

Jsem tím vším tak zaskočená, že se rozhoduji podniknout cestu do „horního světa“ a zeptat se svého duchovního učitele... Ne, že bych to běžně dělala, ale teď cítím, že mi nic jiného nezbývá.

Neotálím a pouštím se do toho. Nejdřív se zeptám, jestli je to tak, jak se domnívám.

Prý ano,

To je teda silné kafe! Začnu lamentovat, že mám svého dost na to, abych si ještě něco dalšího natahovala od druhých. A ještě k tomu při šamanském léčení! To mám za to, že jsem měla nutkavou potřebu kamarádce pomoct?

Na to je mi řečeno, že jde o lekci. Jejím cílem je, abych se naučila toto léčení provádět podle jistých pravidel. A k tomu mi bylo řečeno spousta dalšího.

Jsem rozčilená. Navíc pochybuji, zda jsou tyto informace pravdivé.

Přesto položím poslední otázku: „Co mám udělat teď?“

„Popros duchy šamanů o pomoc.“

No, že by mě to nadchlo, to teda ne. Navíc si nejsem jistá, zda už ze všeho nemagořím. Ale nakonec co. Prostě to zkusím a uvidím, co se bude dít

Volám duchy a prosím je o pomoc.

K mému překvapení se opravdu objeví a provedou na mně jistý rituál.

Sice mi to hlava nebere, ale výrazně se mi uleví. Do původního stavu to má sice daleko, ale je mi líp.

 

Nedá mi to a o pár dní později volám Peterovi, který mi někdy před čtyřmi lety řekl, že jsem šamanka. U něho jsem taky před několika lety absolvovala šamanské semináře.

Říkám mu o všem prožitém s jistou nadějí, že mi řekne, že je to blbost, nesmysl, že jsem si všechno vymyslela.

Jenže on říká pravý opak. Prý to takhle opravdu probíhá. Co se týká lekcí, tak ty jsou speciálně u mě zapotřebí. A to proto, že potřebuji mít všechno pod kontrolou. Tohle mě učí, že kontrola žádná nebude. Že je potřeba řídit se svou intuicí.

A další věc. Právě kvůli mému „nastavení“ je zapotřebí, aby vše probíhalo naprosto nepředvídatelně. Proto taky necítím proudící energie.

Nakonec se dostaneme na rituál, který na mě duchové provedli. Poté, co si ho nechá popsat, praví, že tohle je opravdu jedna z metod šamanského léčení

Má ze mě ohromnou radost. Já už menší.

Vzhledem k tomu, že jsem o ničem z toho, co se odehrálo, nic nevěděla, ani jsem nic nečetla, nezbývá než vše přijmout jako realitu. To je teda síla!

Obsah knihy XII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.