6. Táta a já II

Máme už za sebou dva týdny spolužití – táta a já.Uvědomuji si, že jestli mě na začátku dostával fakt, že mě táta neposlouchá, nebo že je toho na mě moc, teď už je to o něčem jiném. Mám ho tak moc ráda, že bych pro něj udělala cokoli. Cokoli, co je v mých silách. Průšvih je, že v mých silách toho až tak moc není. Jasně, starám se o něj jako o malé dítě, snažím se ho i rozptýlit – třeba i tím, že mu někdy předčítám, protože jeho unavuje i číst. Ono ho vlastně unavuje už úplně všechno. Vypadá to, že je totálně vyčerpaný, zřejmě už jenom tím, že žije. A to mě dostává a mám pocit, že to psychicky nezvládnu. Kdykoli se mě někdo zeptá, jak na tom táta je, rozbrečím se. Jindy se rozbrečím i bez této otázky. Cítím, že stačí málo a sesypu se. Dostává mě fakt, že člověk, kterého mám tak ráda, chátrá a já tomu nemůžu zabránit. Prostě – opět mě dostává pocit bezmocnosti. Ano, opět je to stav, kdy jsem bez-moci mu pomoct.

„A myslíš si, že jsi opravdu bezmocná?“ – ozve se otázka.

„To teda jsem. A neříkej mi, že je v mých silách s tím cokoli udělat.“ – opáčím.

„Podle toho, co chceš udělat.“

„Ráda bych tátovi pomohla, aby mu bylo líp, ráda bych zastavila ten proces destrukce, který je patrný, a který mě tak deptá. A teď mi prosím řekni, jestli to v mé moci je nebo není.“ – dožaduji se odpovědi.

„Je to v tvé moci.“ – zazní překvapivá odpověď.

„Jo? A jak to mám asi udělat?“

„Jednoduše. Poskytuj mu to, co teď potřebuje nejvíc – pozornost, lásku, trpělivost.“

„Jasně, to přece dělám, ale nemám pocit, že bych tím zastavila ten destrukční proces. Nezlob se na mě, ale nějak tomu nerozumím.“

„V pravém slova smyslu ho zastavit nemůžeš, ale tím že se mu budeš věnovat s trpělivostí a láskou, a zrovna toto bude patrné z každého tvého gesta, slova, táta to bude přesně takhle vnímat, tím se uklidní, bude pro něj snadnější snášet útrapy, které přináší stáří a nemoci, přestane pomýšlet na odchod z tohoto světa, a z toho vyplývá, že se zpomalí destruktivní proces. Rozumíš?“

„Tak trochu. Ale máš pravdu, pokud je člověk vyrovnaný a v pohodě, a tím pádem se neobírá myšlenkami, že už tady nechce být, je naprosto jasné, že tady bude déle a v daleko lepším zdravotním i psychickém stavu než někdo, kdo už život vzdal. To je přece známé, že lidi, kteří třeba na tom nejsou až tak špatně, ale svůj život už vzdají, opravdu zemřou, zatímco jiní, kteří jsou rozhodnutí žít dál, byť s vážnějšími nemocemi, přežijí. Chápu to správně?“ – zeptám se. V poslední době díky tomu, čím procházím, nejsem zrovna ve formě, abych dělala jeden rozbor za druhým, jako tomu bylo v minulosti. Jsem tak urvaná, tak vyčerpaná, že opravdu i myšlení bolí.“

„Ale to je právě to, že není potřeba se mořit myšlením, ale nechej svou intuici k sobě promluvit.“

„Promiň mi to, já když jsem takhle urvaná, už nevnímám vůbec nic, natož svou intuici. Ta nemá šanci, abych ji zaslechla. To by mě musela praštit palicí do hlavy, abych si jí všimla.“

„Takhle to není. Stačí se jenom zklidnit a zaposlouchat do svého nitra. Intuici můžeš vnímat v každém okamžiku, záleží jen na tobě, jak se k ní postavíš.“

„Tak jo, asi máš pravdu. Já jsem ale v téhle chvíli opravdu tak zmordovaná, že na nějaké noření do sebe teď opravdu nemám. Určitě bych usnula.“ – namítnu.

„Neboj se, i když usneš, není to ztracený čas.“

„Jo, já to teda zkusím.“

Zkusila a jasně, že jsem usnula. Ale tentokrát toho nelituji, alespoň jsem si odpočinula.

 

O několik dní později připravuji tátovi léky. S hrůzou zjišťuji, že léky nám brzy dojdou. Táta po návratu z nemocnice nezašel za svou doktorkou jako to dělal vždycky, a tak zásoby z nemocnice pozvolna docházejí.

Nedá se nic dělat, musím za doktorkou sama. Volám ji trochu s obavami, jak přijme zprávu, že táta byl v nemocnici a ani po návratu se jí neozval. Kupodivu je ochotná, a poté, co jsem sdělila vše potřebné a nadiktovala jí léky, které nám docházejí, je mi sděleno, že si mám přijít pro recepty.

 

Pár dní nato k ní vyrážím. Jsem příjemně překvapená, že nejen že mi doktorka dá příslušné recepty, ale zajímá se o to, jak tátovi je. Stručně poreferuji a poptávám se, bylo-li by možné, že by mi dala doporučení na nemocnici, kdyby se tátovi přitížilo. Jsem si moc dobře vědomá, jak labilní tátův stav je.

Doktorka nejen, že dá doporučení, ale taky poukaz na sanitku, to kdyby se situace s tátou nějak zdramatizovala.

 

Zvesela odkráčím domů, papíry odložím s tím, že je mám jen co by kdyby. To ovšem netuším, jak mi krok, který jsem dnes udělala, o několik dní později ulehčí život. Tátovi se totiž náhle dělá zle. Z minuty na minutu nemůže se postavit na nohy, motá se s ním celý svět a sotva dýchá. Vyklepnu se a chci volat sanitku. Táta vzdoruje, počkáme prý do rána.

Nejraději bych u něj proseděla celou noc, ale nakonec se nechám ukecat a jdu spát do vedlejšího pokoje. Táta má mobil při ruce, a kdyby něco, má příkaz, aby mě prozvonil.

Noc jakž takž oba prospíme.

Ráno se běžím podívat, jak na tom je. První radost z toho, že přežil, je vzápětí vystřídána strachem. Otekly mu nohy, a pořádně. A krom toho nemůže dýchat ani v klidu v posteli.

Dochází mi, že je zle. Jeho srdce asi začíná stávkovat. Uděláme krátkou poradu a honem volám kvůli odvozu do nemocnice.

Na dispečinku naštěstí všechno proběhne v pohodě, obzvlášť když řeknu, že všechny příslušné dokumenty mám u sebe. Není problém, praví paní na telefonu. Sanitka u nás bude během několika minut. Potvrdí že jsem udělala dobře, když jsem jim zavolala, jak to tak vypadá, tátovi selhává srdce.

Začíná fofr, snažím se tátu v rychlostí obléct, připravit věci do nemocnice. Ještě nejsme ani pořádně připraveni a u dveří už zvoní saniťáci.

V sanitce mi rupnou nervy a začnu brečet, nějak je toho na mě moc. Doufám, že si táta ničeho nevšiml. Celou cestu ho držím kolem ramen a přesvědčuji jeho i sebe, že všechno dobře dopadne, v nemocnici že ho dají do kupy, a vánoce že oslavíme společně, jak jsme byli domluveni.

V nemocnici jakoby se zastavil čas. Plyne hodina za hodinou, tátu vezou na další vyšetření, já stále čekám. Nakonec tátu odvezou na pokoj. Čekám další hodiny na lékaře, aby se na něj podíval a řekl mi, co s ním budou dělat. Nakonec se dočkám. No, moc mi toho neřekl, takže tátu naposledy pohladím po hlavě a jedu domů.

Ve chvíli, kdy opouštím nemocnici, jsem jakoby rozpolcená. Na jednu stranu jsem vystrašená, jak to s ním dopadne, o selhávajícím srdci toho moc nevím. Zní to děsivě. Ale snad to tak strašné není, netvářili se, že by byl v ohrožení života. A na stranu druhou cítím obrovskou úlevu, že jsem ho nechala v dobrých rukách, že oni vědí, co si s ním počít, kdyby se mu přitížilo, na rozdíl ode mě.

Domů dorazím totálně vyřízená. Honem ještě volám Helu, abych jí poreferovala, udělám si oběd a svalím se na gauč. Ježíšmarjá, to jsem zase dostala zabrat!

„A víš proč?“ – ozve se hlas.

„To jako co?“ – v téhle chvíli jsem poněkud natvrdlá.

„Proč jsi tak urvaná.“

„To je přece jasné. Tátovi bylo zle, já se snažila, co bylo v mých silách, abych mu pomohla. Ale na tohle jsem nestačila. Jedna věc mu posloužit, starat se o něj, vyzařovat na něj lásku, tohle všechno jde, ale jak jde do tuhého, nemůžu nic. A tohle mě dostává.“

„Znovu se tě zeptám – co tě dostává?“

„Už jsme o tom mluvili – pocit bezmocnosti, že mu nepomůžu. A pak taky pocit děsné zodpovědnosti. Mám pocit, jako bych za tátu dýchala.“

„A u tohohle se zastavíme. Uvědomuješ si, co jsi právě řekla?“

„Uvědomuji. No a co?“ – stále nechápu.

„Co si myslíš o zodpovědnosti? Je dobře, že tě zodpovědnost takhle dostává?“

„Dobře to asi není, ale je to normální, ne?“

„Není to normální. Normální je cítit zodpovědnost, ale nesmí tě vyčerpávat. Uvědomuješ si, proč tě vyčerpává?“

„Nevím, asi by to vyčerpávala každého. Není přece jednoduché cítit za někoho zodpovědnost.“

„Nemůžeš cítit zodpovědnost za někoho druhého, obzvlášť v případě tvého táty ne, stejně jako ji nemůžeš cítit za jeho nemoc. Ano, je dobře, že jsi mu poskytla všechno, co potřebuje, potud je na místě pocit zodpovědnosti. Ale nemůžeš dělat to, co jsi označila slovy – mám pocit, že za tátu dýchám. Uvědom si, že sama máš problémy s dýcháním, nemůžeš dýchat ještě za druhé. Ani obrazně. Žádná emoce tě nesmí dostávat. A pokud tě dostává, znamená to, že se jí necháváš zahlcovat.“

„No a?“

„Rozeber si, proč máš zodpovědnost za druhého, až tě to deptá.“

„Protože se o něj starám a musím rozhodnout, kdy ještě v mých silách je mu pomoct a kdy se mám obrátit na doktory. Protože táta tohle rozhodnutí není schopný udělat. Proto já jsem ta, která to má na starosti, proto ta zodpovědnost.“

„To přece sama cítíš, kdy už to v tvých silách není. A v té chvíli je nutno se obrátit na druhé – v tomto případě na doktory. V této situaci stejně jako ve všech jiných, není dobře, když jsi zahlcená jakoukoli emocí. I v tomto případě si to musíš hned uvědomit a podniknout příslušné kroky. Ano?“

„To sice jo, ale není to vůbec lehké.“ – postěžuji si.

„Není, ale už jsi to zvládla v jiných situacích, zvládneš to i v dalších.“

„Hmmm.“ – jen si pro sebe zahučím.

 

O den později je všechno jinak. Tátu převážejí na JIP, protože je mu čím dál hůře.

 

Následující den se za ním jedu podívat. Vůbec netuším, že se situace mezitím zdramatizovala, a tak jsem zaskočená tím, co vidím. Táta má na obličeji kyslíkovou masku, přesto ale lapá po dechu. Vidím jak celé jeho tělo bojuje jak o vzduch, tak i o život.

Celá vystrašená se ptám sestry, jak to, že mu je takhle zle. Ani nemůžu pořádně mluvit, rozbrečím se.

Sestra mi říká, že se takhle zhoršil až dneska odpoledne. Zrovna k němu volají doktora a radí se, co dělat dál.

Sedím u něj, hladím po hlavě a mluvím na něj. Chvílema na mě upře své oči, chce mi něco říct. Je mi strašně, opět mám pocit, že za něj musím dýchat. Celou dobu se mi koulejí slzy po tvářích, nejsem schopná pořádně mluvit. Táta chce každou chvíli masku z obličeje strhnout, asi má dojem, že mu bez ní bude líp. Vždy ho trpělivě chytím za ruku a domlouvám mu, ať si ji nechá. Chce mi něco říct, ale nesmí mluvit. Vyčerpává ho to.

Po nějaké době mě sestra posílá pryč. Vidí, jak jsem zřízená. Kromě toho, tátův stav se stále zhoršuje. Prý si můžu během večera kdykoli zavolat.

Doma jsem jako na trní do chvíle, než do nemocnice zavolám. Dozvídám se, že se tátovi po mém odchodu přitížilo, zkolaboval a museli ho oživovat. Doktor mu nedává žádnou naději, prý je na přístrojích, které za něj dýchají. Mám si zavolat až následující den ráno.

Večer si vařím bylinky a snažím se usnout. Probouzím se někdy před třetí. Nevím proč, ale mám pocit, že táta umřel.

 

Ráno jdu do práce, ale jsem pořádně rozhozená. Vím, že je jenom otázka času, kdy tátovi selžou další orgány. Takže když mi doktor řekne zprávu, že v noci po půl třetí táta umřel, jsem s tím skoro smířená. Ale stejně to bolí. A moc. Ale vím, že to pro něj bylo vysvobození.

 

Následující dny probíhají jako ve zrychleném filmu. Cítím, jak jsem ze všeho urvaná. Ničí mě emoce, které mnou cloumají a taky mě čeká zařizování pohřbu, čehož se děsím. Naštěstí se ozývá Michal a nabízí mi pomoc. Za jiných okolností bych ji odmítla, ale teď po ní ráda sáhnu. Jsem ráda, když se mnou jede do nemocnice pro tátovy věci, když se mnou jde na pohřební službu. Vím, že bych to zvládla sama, ale ten pocit, že mám vedle sebe někoho, kdo mě ve chvíli nejhorší podpoří, je moc příjemný. Jak se mi teď hodí, že jsme zůstali přáteli. Možná je dobré i to, že jsme si před časem všechno vyříkali, takže je mezi námi téměř všechno vyčištěno. Jasně že z mé strany nějaké emoce stále zůstávají, ale snad se i to dá časem do pořádku.

 

O několik dní později sedím doma a hlavou mi probíhají vzpomínky na právě uplynulý týden. Tolik se toho stalo. Ještě že člověk neví dopředu, co ho čeká. Stačí když to přijde.

Do mého hloubání zazní známá otázka: „Tak co, jak je?“

„Jak by bylo. Smutno.“

„Ale zvládáš to docela dobře.“

„Co mi taky jiného zbývá?“

„Záleží na tom, jak se k té které situaci postavíš. Mohla by sis zoufat, mohla by ses hroutit. Místo toho k ní přistupuješ konstruktivně. Vzpomínáš, jak ti bylo před časem řečeno, že zvládnout se dá úplně všechno? I těžké situace se dají zvládnout, pokud je člověk přijme jako přirozený vývoj.“

„Máš pravdu. Dochází mi, jak se situace s tátou postupně vyvíjela. Od původního zvláštního vztahu, ve kterém nebylo po lásce ani památky, jsem se v regresi dostala až k začátku svého života, kdy se informace o tom, jak to se mnou tehdy bylo, dostala na vědomou úroveň. To byl první krok, kdy se ve mně něco zlomilo a byla jsem pak schopná poprvé v životě tátovi říct, že ho mám ráda. Letos následovalo hluboké odpuštění, a od té chvíle se věci daly do pohybu. Zaplavily mě k němu přívaly lásky. Teď si vzpomínám, jak mi doktor někdy v létě řekl, že ji mám tátovi dávat tolik, kolik jí ve mně je, že to potřebujeme oba dva. A taky tehdy padla zmínka o tom, že už tu možná dlouho nebude, proto se tomu nemám bránit. A já mu ji dávala, čím dál víc. A teď když mu začalo být tak moc zle, vzala jsem si ho k sobě domů a během té doby jsem ho zahrnovala láskou a pozorností jako nikoho předtím. A táta to vnímal a přijímal. A teď je konec. Vím, že díky tomu všemu, čím jsme v uplynulých měsících prošli, jeho odchod mě tak nedrtí. Mám pocit, že jsme si vzájemně dali, co jsme si dát měli.“

„Ano, přesně tak. Celou dobu ses toho okamžiku bála, a když nastal, vnímáš vše úplně jinak, než sis představovala. A takhle je to se vším. Znovu opakuji, vždy záleží na vědomém prožívání každé situace. I té sebehorší. Pokud jsi na ni připravena a uvědomuješ si všechny souvislosti, jsi pak schopná je snáze přijmout.“

„Jo, je to tak.“

 

V následujících dnech mám děsný fofr. Je zapotřebí tolik toho zařídit. Mám dojem, že nestíhám. Snažím se relaxovat jak to jenom jde. Cítím, jak je moje tělo zhuntované, doslova zničené stresem. A vím, že se zničit nechci nechat. Ne, nesmím se tomu poddávat. Musím to zvládnout. Já prostě musím!

 

V rámci daných možností scházíme se s Helou. Jdeme si vždy někam sednout, probereme současnou situaci, pak povídáme i o dalších událostech. Potřebujeme se obě odreagovat. Hela je překvapená, jak všechno zvládám. Povídá mi, jak jí můj přístup ke všemu pomáhá, dokonce se prý vždy po našem setkání cítí plná pozitivní energie. Divím se, jak je to možné, když já mám pocit, že nemůžu vyzářit nic, cítím se totálně vyčerpaná. Ale když to říká, asi to tak je. Vím, že Hela nemá ve zvyku skládat mi poklony, aniž by pro to byl důvod. Vzájemně si potvrzujeme, jak se náš vztah čím dál víc vylepšuje. I v takovýchhle vypjatých chvílích jsme schopné navzájem se povzbudit.

Dnes je den, kterého jsem se tak obávala, je totiž pohřeb. Pohřby ráda nemám, taky kdo by je měl rád, ale já je přímo nesnáším. Táta co by válečný veterán má právo na pohřeb vojenský. Nejraději bych zařídila pohřeb normální, ale Hela i Michal mě přesvědčují, že si to táta přál a že si té pocty zaslouží, takže s tím nakonec souhlasím. No, ono by mi to asi stejně neprošlo ze strany jeho kamarádů – letců, a ostatních lidí, v jejichž okruhu se táta pohyboval. Takže lítám, žhavím telefony, mám co dělat, abych všechno zvládla.

Od samého rána jsem na nervy. Zrovna dneska napadl sníh, pořádně přituhlo, a tak nevím, jestli na pohřbu vibruji od zimy nebo od nervového vypětí. Nakonec všechno proběhne relativně v poklidu, kromě mých zjitřených emocí. Dostávám pořádně zabrat. Chvílema se můžu ubrečet, musím se moc ovládat, abych se nerozvzlykala.

Jak jsem pak ráda, když je po všem a jsme s Helou doma. Ještě si spolu jdeme sednout do pizzerie, abychom se trochu odreagovaly, a taky abychom se domluvily kvůli zítřku. Zítra je totiž Štědrý den. Chystali jsme se, že ho oslavíme tentokrát všichni dohromady – i s tátou. Teď to holt bude bez něj.

Pak už jdu domů.

Doma vyčerpaně klesnu na gauč. Je mi děsně.

„Proč je ti děsně?“ – ozve se otázka.

„Promiň, ale myslím si, že každému na mém místě by bylo děsně, nemyslíš?“ – namítnu. A zároveň se trochu vzpouzím. Dneska na nějaké rozbory fakt nemám náladu.

„Nechci, aby sis dělala rozbory. Jen se trochu ponoř do svých pocitů.“ – padne docela mírná odpověď.

„Byl to děsný nápor na nervy, ale taky na emoce. I normální pohřeb je úděsný, ale tenhle byl navíc tak nějak oficiální, a já z toho všeho měla strach. Nevěděla jsem, jak to bude probíhat, a jak to zvládnu.“

„Ale zvládla jsi to dobře, ne?“

„To jo, ale jak jsem tam tak seděla a poslouchala proslov od jeho kamaráda, letce, dávalo mi to pořádně zabrat.“

„Proč?“

„Ta slova byla sice oficiální, ale daleko víc přátelská. A došlo mi, jak tátu měli opravdu rádi. Ale taky to, co všechno zkusil – nejen za války, ale hlavně po ní. A ….. – víš co, já toho raději nechám, než se naštvu. Na tehdejší režim, na lidi, kteří se tehdy chovali jak se chovali…. a vůbec. Prosím tě, nechejme toho, myslím si, že to nemá cenu. Jsem ze všeho naměkko a potřebuji čas, aby se ve mně všechno srovnalo.“

„Uvědom si, že tě opět dostávají emoce – vztek. Ano, můžeš se vztekat na to, jak tehdy všechno probíhalo, ale pomůžeš někomu? Pomůžeš tátovi, pomůžeš sobě? Ne. Každý má svůj život v hrubých rysech naplánovaný, hlavně úkoly, kterými má projít, takže i tvůj táta měl toto všechno prožít. I vy, jako rodina, jste si prožili, co jste prožít měli. Něčemu jste se měli naučit. A každý z vás toho v určité fázi svého života dostál. Tvoje máma i táta na sklonku jejich života, a tobě – docházejí určité věci už dnes. Nenechávej se zahltit jakoukoli negativní emocí, jen si ubližuješ. Uvědom si ji, prožij si ji, a pak jí poděkuj a pošli ji pryč. Ale s láskou. A víc už se tím nezabývej. A teprve tehdy budeš mít tenhle problém zpracovaný. Ano?“

„Jo, asi jo.“ – připouštím.

„A jak dalece jsi srovnaná s odchodem táty?“

„Jsem s tím srovnaná. Alespoň v rámci daných možností. Zdaleka tím nejsem zdrcená jako před lety v případě mámy. Ale není to tím, že bych tátu měla míň ráda. Prostě k tomu přistupuji úplně jinak. Vědomé prožívání událostí posledních měsíců mi teď dává pocit klidu a pokoje uvnitř mě. A jsem za to ráda. I když je mi to líto, nejsem tím rozhozená.“

„To je dobře, že si dáváš vše do souvislostí. I kdyby tě v budoucnu něco dostávalo, vždy si vzpomeň, jak vše probíhalo, a uvidíš, že se zase uklidníš. Opět ti znovu připomínám – základem všeho je vědomé prožívání situací. Pokud se budeš tímhle pravidlem řídit za každých situací, budeš zvládat i nemožné.“

„Hmm, máš pravdu. Díky.“ – ukončuji dnešní rozhovor.

Obsah knihy IX:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.