9. Odpuštění

Mám za sebou náročný den, jdu si lehnout docela urvaná.

„Copak se dělo tak náročného?“ – ozve se hlas.

„Dneska jsem se sešla s Michalem. Konečně. Před časem jsem mu poslala SMS, ve které jsem ho prosila o setkání, a až teď po několika týdnech k tomu došlo Z ničeho nic mi zavolal, že dneska má čas, a co já na to. Ačkoli jsem měla fofr, byla jsem za tátou v nemocnici, snažila jsem se přijít v hodinu, jak jsme byli domluveni. Honem jsem se ve spěchu snažila zrekapitulovat, cože mu chci říct. Jenže Michal mi zavolal, že na něčem dělá a přijde proto později. Čas letěl, uplynula hodina, dvě, a já už byla pořádně nervózní. Už jsem myslela, že z toho dneska sejde, ale nesešlo. Nakonec přišel.“

„A jak to probíhalo?“

„Zeptala jsem se ho, jestli tuší, proč s ním chci mluvit. Jasně, že netušil. Tak jsem mu to řekla, pomalounku, polehoučku. Ale hlavně jsem ho dopředu upozornila a zdůraznila, a to několikrát, že sice budu mluvit o něčem, co mu třeba bude nepříjemné, ale nesleduji tím nic jiného, než abychom udělali definitivní tečku na naším manželstvím. A tohle bude tečka emocionální. Díval se na mě vyděšeně, s čím jsem to na něj vyrukovala. Viděla jsem, že by se nejraději sebral a odešel. Postupně jsem mu vypověděla všechno, co jsem měla na srdci. Řekla jsem mu, jak ho mám pořád ještě ráda, ale že mi to ubližuje, a plno dalšího, ale stále jsem zdůrazňovala, že od něj nic neočekávám, že to pro mě má být cosi jako terapie. Tuhle část přijal s mírnými rozpaky. Ale co bylo ještě horší, když jsem se ho zeptala na důvody, proč mě tehdy opustil. To už bylo silné kafe. Vůbec se mu do toho nechtělo, říkal, že o tom nepřemýšlel a v této chvíli se mu ani přemýšlet nechtělo. Že už je všechno za námi, a proč se tím zaobírat. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem v našem vztahu stále uvězněná, a potřebuji se z něj osvobodit. Ptala jsem se ho, jestli on je se vším co se týká našeho rozchodu srovnaný. Pravil, že ano. Nezbylo mi, než se ho zeptat, proč tedy není schopen se mi podívat zpříma do očí. Teprve v tomhle momentě přiznal, že si při našem setkání vždy uvědomí, jak moc mi ublížil a že to byl on, kdo naše manželství rozbil. Jeho přiznání jsem využila a řekla mu: Vidíš, a když to spolu probereme takhle z očí do očí, pojmenujeme všechno pravými jmény, uleví se nám oběma. Ty se přestaneš trápit výčitkami, a já si přestanu namlouvat, jak jsem byla hrozná, že jsi ode mě musel odejít. Snažila jsem se mu vysvětlit svůj pohled na naše manželství a rozchod, z pohledu nového, pro něj naprosto nepochopitelného, naprosto racionálně, bez zbytečných emocí. I když v jedné chvíli jsem to stejně nezvládla, a nějaká ta slza se mi přece jenom vykoulela z očí. Hned jsem ho uklidňovala, že prostě teď někdy brečím, ať si toho nevšímá, neb jsem daleko citovější než kdykoli předtím. Pak se teprve naše diskuse dala trochu do pohybu. Společnýma silama jsme poskládali všechny možné důvody, proč se naše cesty po dvaceti pěti letech rozešly. Kupodivu celý rozhovor neprobíhat vůbec dramaticky, ale docela s humorem, i když jsem viděla, jak je mu to mnohdy nepříjemné. Ale já se nažila být naprosto nad věcí, a dařilo se mi to. Ke konci se mi Michal už směle a s úsměvem díval do očí, bylo vidět, jak celý pookřál. Když odešel, zůstala jsem stát v předsíni a tonula jsem v rozpacích. Došlo mi, jak blahodárně celý rozhovor zapůsobil na něj, ale já si ničeho takového vědoma nebyla. Takže mi přišlo docela nefér, že jsem sice podnikla něco značně náročného s cílem, aby mně se ulevilo, a výsledkem bylo, že se ulevilo Michalovi.“

„Uvědom si, že se ulevilo vám oběma. Jemu ihned, protože jsi mu řekla, že od něj nic neočekáváš a že ho z vašeho rozchodu neviníš. V podstatě jsi mu projevila akt odpuštění, ale takovým způsobem, který byl pro něj přijatelný. A navíc – z očí do očí. Jemu se opravdu ulevilo, a tobě se uleví taky. I když ne hned, a hlavně ne tak, jak jsi to očekávala.“

„No jo, to máš pravdu, zase jsem měla nějakou představu, a když se nenaplnila, jsem zklamaná.“

„Nebuď, pomohla jsi jemu i sobě. Časem uvidíš, jak se vztahy mezi vámi vylepší.“

„Tak jo.“

 

V následujících dnech jata netrpělivostí stále se vnitřně ohledávám, zda již nedošlo k tolik vytoužené změně, zda mi už není lépe. Jasně, že není! Jsem z toho celá otrávená. Tolik jsem do tohohle setkání vložila a kde nic tu nic.

Shodou okolností se po delší době setkávám s Honzou. Povídáme si spolu o všem možném, co se nám v životě událo, a tak podobně. Dostaneme se i na partnerství. Snažím se mu vysvětlit, k jakému že rozhodnutí jsem před nedávnem dospěla, a pak si vzpomenu na svůj rozhovor s Michalem. Celé své vyprávění zakončím ukřivděným závěrem, jak celá akce pomohla Michalovi, ale mně ani náhodou.

Honza na mě s úžasem kouká, nevěří vlastním uším. Začne mi nadšeně vykládat o tom, jaký akt odpuštění jsem udělala, že bych na sebe měla být hrdá a měla se z toho radovat, a ne vše shazovat s tím, že mně to nepřineslo žádný užitek. Přineslo, ale zase je to o tom mém očekávání. Mám svou utkvělou představu, jak všechno mělo probíhat, a když se tak nestalo, hned vše shodím prohlášením, že nic nefunguje.

Teď zase pro změnu koukám užasle já na něj. Nepamatuji, kdy naposled jsem ho viděla takhle plamenně ke mně promlouvat. Asi to vidí jinak, z odstupu, než já, která jsem v tom problému stále ještě uvězněná.

Tak jo, dávám mu nakonec za pravdu, nechám se překvapit, co přinesou dny příští.

Po cestě domů mi dochází, že se mi docela ulevilo. Mám ráda naše setkání. Za prvé si vždycky pěkně popovídáme a navíc – Honza je chlap, a jako takový vidí mnoho věcí z jiného úhlu než já jako ženská. Hlavně, co se týká partnerství. A jeho dnešní reakce mi jen potvrdila to, co mi bylo nedávno „řečeno“ hlasem. Teprve čas ukáže, jak se můj vztah k Michalovi změní.

Obsah knihy VIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.