7. Pýcha, nepokora

Je to dlouho, co jsem tu seděla, abych si zapisovala, co se mi v životě událo. Až teď. Mám za sebou pořádně hnusné období.

Vtom zazní otázka, kterou jsem dlouho neslyšela: „Co se dělo?“

„Nevím s čím začít, stalo se toho tolik, a navíc si už nepamatuji, kde jsme minule skončili.“

„Skončili jsme u množství problémů, které tě dostávaly. Jak jsi v tomhle směru pokročila?“

„No, jak asi? Příležitostí bylo dost na to, abych uplatnila, na co jsem tenkrát přišla. Jedna z nich byla, že mi úplně klekl počítač, anžto chytil nějakého vira. A to byla rána. Já si v té chvíli vůbec nevěděla rady. Obracela jsem se o pomoc na všechny strany, ale připadalo mi, jakoby veškeré moje snahy byly blokovány, takže jsem v tomhle směru nepokročila ani o kousek dál. Sice se chvilku zdálo, že by se mohlo zdařit, ale zase se to vzápětí zhatilo. A tak jsem to v té chvíli vzdala, ani jsem se tím už neničila, prostě jsem to nějak odložila, že snad na něco přijdu. A pak pomoc přišla ze strany, odkud bych ji vůbec nečekala.“

„A když sis to takhle zrekapitulovala, nepřipadá ti, že přesně takhle to funguje? Že o tom byla řeč?“

„No jo, došlo mi to. Už tenkrát mi to došlo. Byla jsem moc ráda, že se to nakonec vyřešilo. I když od té doby mám s počítačem pořád nějaké problémy, ale už mě to tak nebere. Prostě se to snažím vyřešit v klidu…. I když musím přiznat, že čas od času se pořádně vytočím. Ale kdyby byly jenom problémy s počítačem, je plno problémů daleko horších.“

„Například?“

„Problémy s tátou. Ty mě teda pořádně dostaly.“

„A copak se dělo?“

„Táta na tom byl hodně zdravotně špatně, a já za ním pravidelně jezdila a přesvědčovala ho, aby se nechal odvézt do nemocnice, ale on to odmítal. Takhle se to táhlo nějakou dobu, až nakonec v té nemocnici skončil. Jenže ani tam to nemělo lehký průběh. Tentokrát jsme dostali oba zabrat – on skrz svou nemoc a já psychicky. A i poté, co se vrátil domů, je mu pořád zle. Jsem ze všeho naprosto vyčerpaná. Psychicky i energeticky.“

„A víš proč?“

„Protože si to moc beru. Ale já se snažím si to nebrat.“ – bráním se.

„Ale stejně si to bereš.“

„Já vím. Po dlouhé době jsem byla zase u doktora. Měla jsem napsaný celý seznam zdravotních potíží, které se náhle rozjely a myslela jsem, jak je budeme jednu po druhé rozebírat. Ale jako obvykle, všechno skončilo jinak. Doktor se na mě nějak „naladil“ a vypálil několik otázek. Už při té první jsem se rozbrečela, a brečela jsem celou dobu, co jsem u něj byla. Což mě pořádně štvalo, ale nemohla jsem se vůbec zastavit. A protože jsem byla opět dotázaná na svou psýchu, řekla jsem mu o tátovi, jak na tom je, jak mi je ho líto, a jaké návaly lásky k němu cítím. Doktor se toho chytil a pak už jsme probírali jenom tohle téma – prý mu mám svou lásku dávat najevo, pomůže to jemu i mně. Bránila jsem se, že ho to uvádí do rozpaků, a proto se raději krotím. Prý se krotit nemám, že on to moc potřebuje. Já se mohla málem ubrečet.“

„A víš proč?“

„To jako co?“

„Proč jsi tolik brečela?“

„Nevím, asi mi to bylo líto.“

„A co ti bylo líto?“

„Že jsme si povídali o lásce mezi mnou a tátou.“

„A proč ti to bylo líto?“

„Protože jsem si za celý život nikdy neuvědomila, že ho mám ráda, a on mě. Až teď na to došlo, a proto mě to tak dostává. Já mu tuhle řekla, jako v poslední době už tolikrát, jak moc ho mám ráda, a on mi na to řekl – já tě mám rád taky. Až když jsem byla na cestě domů, došlo mi, že mi to řekl poprvé v životě, a hned jsem měla slzy v očích. Přitom vím, že mě měl rád vždycky, jen to neuměl dát najevo. No, co si budeme říkat, v Čechách není moc zvykem ujišťovat se o lásce. Copak Američané to říkají místo pozdravu, a vůbec to tak nemyslí, ale u nás se s tím dost šetří. Možná, když člověk cítí, že je všechno v pořádku, nepotřebuje o tom být ujišťován, ale když v tom něco hapruje, tak to prostě slyšet potřebuje, byť třeba jedinkrát v životě.“

„Ano, a teď je na tobě, abys mu svou lásku dávala najevo. On jí měl celý život nedostatek, a potřebuje ji od tebe cítit a dostávat.“

„Hm, pořád byla řeč o tom, že mám začít s tím lásku dávat a ne na ni čekat, a ona že se ke mně bude vracet, a jak to tak vypadá, hned mám možnost lásku vyzařovat právě v případě táty, co? Není to tak?“

„Ano. Musíš s tím začít ty.“

„No jo, máš pravdu...... Ale řeknu ti, tohle období je dost náročné. Mám co dělat, abych se úplně nepropadla. Jen taktak to zvládám, je toho na mě moc.“

„Snad se zase nelituješ?“

„Moc daleko do toho nemám, ale vím, že tudy cesta nevede. Proč se toho ale na mě valí tolik? No, řekni mi, proč?“ – dožaduji se odpovědi.

„Je toho dost, co?“ – zazní zvláštní otázka, řekla bych, že až rejpavá.

„To teda jo. A proč?“ – zcela výjimečně vznesu tuto otázku já.

„Co myslíš?“ – otázka je přepinknutá zpátky na mě.

„Už zase?“ – snažím se vše obrátit v žert, i když mi v téhle chvíli moc do humoru není.

„Ano, už zase. Protože si o tom všem určitě něco myslíš.“

„Tuhle jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k staronovému závěru – že mám jenom všechno přijmout s pokorou. Což je hodně těžké, když mi to tak dává zabrat.“

„A víš proč ti to dává zabrat?“

„Protože je toho moc, ne?“ – nechápu, kam hlas míří.

„Ale proč je toho tolik, že tě to dostává?“

„Asi proto, že kdyby toho bylo míň, tak bych to přijala snáze, přece jenom jsem v tomhle směru už pokročila. Ale protože jsem na úrovni vyšší, i problémů je více, a chce se po mně jediné, přijmout i tohle.“

„A co myslíš, jaký úkol v téhle chvíli zvládáš?“

„Přece to přijetí.“ – nechápu ještě víc.

„Ano, ale jak to máš přijmout?“

„S pokorou.“

„A děláš to?“

„Ani nevím. Přijímám to, ale spíš se skřípáním zubů. Do pokory mám daleko. Mám pocit, jako by všechno ve mně křičelo – Né, tohle nechci!“

„Ano, přesně tohle děláš. A myslíš si, že takhle je to správné?“

„Vím, že ne, ale já to prostě jinak nedovedu. Ale dřív bych prskala odporem a odmítala to. Teď sice prskám odporem taky, ale přijímám to. Takže se lepším, ne?“ – bráním se.

„Lepšíš, ale málo. Když už jsme u té pokory, víš, proč s ní máš takové problémy?“

„Asi proto, že jsem šla do tohohle života s tím, že pokoru neznám, a mám poznat, co taková pokora obnáší, a hlavně se naučit ji žít. Ano?“

„Ano. A víš, s čím se pojí nepokora?“

„Ne.“

„S pýchou.“

„To snad ne! Tohle přece není můj problém!“ – rozhořčeně protestuji

„Ne?“ – zdá se, že mi hlas nevěří.

„Ne!!! Nemyslím si, že bych byla pyšná. Nepokorná ano, ale pyšná ne!“ – tohle nařčení odmítám jako něco naprosto nepřijatelného.

„Nikdy?“

„Co si pamatuji, tak ne.“

„A co takhle v minulosti?“

Chvíli se nořím do svého nitra, až mi naběhne obraz, tak důvěrně známý – já v bardu. Ježíšmarjá, tam mnou cloumala jak nepokora, tak pýcha. A pořádně!....No jo, ale co s tím můžu udělat teď?

„Ty nevíš?“ – opět ta známá otázka.

„Asi vím. Vím, kam mě kdysi nepokora a pýcha zavedly a jak to se mnou dopadlo. Tudíž je to jeden z klíčových úkolů v mém současném životě. Nejdřív jsem se dozvěděla, co pokora obnáší – myslím tím na úrovni rozumové, a pak jsem se několikrát dostala do situace, kdy jsem si ji procítila emočně, takže ji už znám z obou stran. A teď se ode mě asi chce, abych ji prožívala čím dál víc. Ale to je pro mě moc těžké.“

„Proč?“

„Není mi to vlastní.“

„Tak zlé to s tebou zase není, je ti vlastní. Ale jak se dostaneš do problémů, hned naskočí známý program, že se stavíš do role odpůrce. Ale čím dál víc si uvědomuješ, jak by ses měla chovat, bude se to postupně víc a víc zlepšovat. Neboj se, jsi na dobré cestě.“

„Opravdu? Já to takhle necítím.“ – zakroutím pochybovačně hlavou. Jsem fakt dost přepadlá, a na nějaký optimismus se dneska necítím.

„Hlavu vzhůru, opravdu se lepšíš. Nevěš hlavu, všechno dopadne dobře.“

„Hm, tobě se to říká. Dostává mě nemoc za nemocí, problémy taky gradují. Nevím, nevím, jak tohle všechno zvládnu.“

„Znovu ti opakuji, neboj se. Jen si hlídej svoje negativní emoce, a pokaždé když by tě měly dostat, zaraz se a uvědom si, proč je cítíš, a proč vůbec vznikly.“

„To už se mi čas od času povede. A pak se z tohohle objevu chvíli vznáším na vlně euforie, než zase padnu na pusu.“ – přiznávám na sebe.

„Ale víš jak je skvělé, že ty situace takhle prožíváš? Že jim rozumíš, a pak je zvládáš?“ – je hlas celý nadšený.

„Asi jo, i když já to až tak pozitivně nevidím. Ty okamžiky, kdy se takhle pozitivně nakopnu, jsou moc krátké, zatímco to dlouhé období neúspěchů, problémů, je podstatně delší. A přitom na jaře mi bylo tak krásně!“ – stěžuji si.

„Nestěžuj si. Na jaře jsi zvládla jednu úroveň, pak přišlo období klidu a pohody. Teď už jsi na úrovni vyšší.“

„Ježíšmarjá, to je ale život! Jen zvládnu jednu úroveň, hned se mi zvedne laťka o kus nahoru. Tohle se přece nedá zvládnout, pořád vyšší a vyšší nároky! – začnu se vztekat.

„Ale dá. Jen si vzpomeň, jak jsi byla loni touhle dobou, a kde jsi teď. Zvládáš toho víc a víc. Tak se neděs, prožívej všechny situace vědomě, a uvidíš, jak se ti bude líp žít.“ – zazní povzbuzení.

„Tak jo. Ono mi stejně nic jiného nezbývá, když už jsem se rozhodla pro život, a ne ledajaký život – ale život v radosti. Co?“

„Stůj si za svým rozhodnutím v každém okamžiku.“ – zazní poslední rada, a v té chvíli vím, že jsme pro dnešek skončili.

Obsah knihy VIII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.