7. Odpuštění

Dnes se mi podařilo koupit něco, co už jsem hodně dlouho sháněla. Je to pro tátu. Mám z toho ohromnou radost.

Zvažuji, zda mu to hned odvézt, nebo s tím počkat. Zítra totiž odjíždí do lázní.

Jenže dneska jsem nějak zmordovaná, a tak jsem v pokušení jet domů a lehnout si. Nakonec se rozhodnu pro variantu první - jedu k tátovi.

Po cestě přemýšlím o tom, že mu je v poslední době nějak zle. Stáří se hlásí čím dál víc. Je mi ho líto. Tak ráda bych mu pomohla, ale vím, že na tohle jsme všichni krátcí.

Zvoním, v ruce připravené klíče pro případ, že by nebyl doma. Sice je na odchodu, ale doma ještě je. Je napůl oblečený do uniformy, chystá se na nějakou akci.

Vždy, když ho vidím takhle ustrojeného, zmocní se mě cosi jako lítost a vztek zároveň. Uvědomím si, co všechno prožil, jak za války, ale hlavně po válce. A taky to, jak celá naše rodina byla díky tomu všemu poznamenaná. Ale asi to tak mělo být, abych se zrovna do takovéhle rodiny narodila. A asi i táta i máma si měli vším tím projít. Přece nespravedlnost neexistuje, jak mi bylo mnohokrát zdůrazněno!

„Co tady děláš? Zrovna jsem na odchodu.“ – táta se diví, cože jsem se u něj zjevila tak náhle, bez předchozího ohlášení.

„Já vím, ale koupila jsem ti něco, co bys mohl užít v lázních. A hlavně pak po návratu domů. Tak jsem ti to přivezla.“

Táta má velkou radost. A já mám zase radost, že on má radost.

Chvíli se bavíme o tom, jak mu je, jak je připravený do lázní a tak podobně. Táta si stěžuje na zdravotní potíže, které se v posledních dnech objevily.

Najednou se ve mně vzedme úplný příval lásky.

Obejmu ho a říkám mu: „Tati, já tě mám moc ráda. A chtěla bych, aby ti bylo líp. A taky ti přeju, aby sis to v těch lázních užil.“

Táta je trochu zaskočený. Na takovéhle projevy jsme si doma nikdy nepotrpěli.

Snaží se to nějak zamluvit, ale vím, že mu to udělalo radost.

Nevím, co se se mnou děje, ale cítím k němu takovou lásku, jako nikdy v životě. Nejraději bych ho znovu objala, ale vím, že bych ho uvedla do velkých rozpaků. Nakonec ho obejmu ještě jednou při rozloučení. Raději jdu domů. Je mi jasné, že pospíchá.

Po cestě domů přemýšlím o tom, co se to vlastně stalo. Jak je možné, že k němu cítím něco, co za celý život ne?

„Ty nevíš?“ – ozve se hlas.

„Ne..… I když mě napadlo, jestli to není tím, že jsem mu odpustila.“

„Ano, už na tom dlouho pracuješ.“

„No právě! Jak je možné, že mu odpouštím tak dlouho, a až teď to přineslo ovoce?“

„Odpuštění není jednorázová záležitost. Musí se opakovat mnohokrát, dokud necítíš, že je vše vyčištěno. Nesmí zůstat ani sebemenší negativní emoce. Kromě toho je důležité, jak se takové odpuštění dělá. Mnohdy jde jenom přes rozum. Řekneš si, měla bych odpustit, sedneš si a provedeš odpuštění. Ano, je dobře, že vyvíjíš určitou snahu, ale takhle není moc účinné. Proto je zapotřebí opakovat ho znovu a znovu, až ho procítíš opravdu přes srdce.“

„Já mám ale pocit, že mnohdy šlo přes srdce.“ – bráním se.

„Jak kdy. Největší účinnost mělo tvoje odpuštění na semináři. Tam sis ho procítila nejvíc, a zlikvidovala jsi úplně všechno negativní, co jsi v sobě ještě nosila.“

„Máš pravdu, bylo to zvláštní. Byli jsme vyzvaní, abychom si představili někoho, komu potřebujeme odpustit. Já jsem si tam nějak rozumem chtěla narvat Michala, protože k němu ještě občas pocítím cosi negativního, ale místo toho se mi objevil táta. Dost jsem se divila, protože jsem myslela, že s tátou už je všechno OK. I když jsem tam dál násilím rvala Michala, nešlo to. Nakonec jsem to vzdala, a nechala všemu volný průběh. Byla to síla, co jsem cítila, i když jsem se dost krotila. Ale nakonec se mi moc ulevilo!“

„Příště nechej všemu volný průběh. Ale je dobře, že jsi to prožila takhle intenzívně, proto jsi teď k němu cítila takovou lásku. …..Vůbec, když si zrekapituluješ celý svůj život, kdy se tvůj vztah k tátovi začal měnit?“

„To si pamatuji úplně přesně. Bylo to někdy před dvěma roky, po semináři, na kterém jsem týden odblokovávala kořenové bloky ve svém životě. Dostala jsem se tam tehdy až do barda, do okamžiku, kdy se chystám skočit do víru do tohoto života, a kdy jsem poprvé viděla své budoucí rodiče. Pak jsem procházela celý prenatál, včetně okamžiku svého narození. Bylo to pro mě dost náročné, i s ohledem na to, že jsem předtím ničemu takovému nevěřila a myslela jsem si, že je to blbost. Ale to, co jsem si tam prociťovala, to byla síla. To nebylo vytlačené rozumem, taky kde by se to tam vzalo, když jsem tomu nevěřila, že jo? Ale fakt jsem si to emočně prožívala a byla jsem hodně zaskočená vším tím, co se objevilo. Takže mi nezbylo než přijmout vše jako realitu, jako něco, co skutečně existuje. Ten seminář byl vůbec náročný. V podstatě jsme ho snad všichni celý probrečeli, jak jsme procházeli pořád dokola těmi našimi traumaty. Když jsem se vrátila domů, onemocněla jsem, a pořádně. Prý to byla reakce na uvolnění bloků v mém podvědomí, nebo-li probíhalo čištění. Celou dobu, co jsem byla doma, přemýšlela jsem o všem, co jsem se právě dozvěděla. A právě tehdy jsem zavolala tátovi, a první co jsem mu řekla, aniž bych nad tím přemýšlela, bylo – Tati, já tě mám ráda. Vyletělo to ze mě dřív, než jsem to stačila zastavit. Hodně mě to překvapilo, a myslím si, že tátu taky. Od té doby jsem mu to řekla ještě několikrát. Uvědomuji si, že do tohohle semináře by mi něco podobného nepřešlo přes rty. Až pak. A později jsem začala s odpouštěním. Provedla jsem ho mnohokrát, někdy jsem necítila vůbec nic, někdy zase hodně. A postupně se můj vztah k němu měnil. A teď tohle. Je neuvěřitelné, co jsem k němu dneska cítila.“ – zakončím svoje vzpomínání.

„Je to postupný proces. Na začátku máš v sobě zasunuté vzpomínky, o kterých ani nevíš, a ty ti nedovolí cítit k tomu dotyčnému cokoli pozitivního. Až když se od těchto vzpomínek očistíš, pak teprve může přijít fáze odpouštění, protože už víš, co máš odpouštět. A odpouštění probíhá postupně na různých úrovních, až se vyčistí úplně všechno. A v té chvíli pocítíš uvolnění nejen ty, ale i ten, kterému jsi odpouštěla.“

„Asi to tak je. Jenže teď mám zase problém, že ho mám tak moc ráda, že bych ho nerada ztratila. Bojím se, aby se situace neopakovala jako s mámou. Je to už přes tři roky, a pořád jsem se ještě s její smrtí úplně nevyrovnala. Což mi dost často vrtá v hlavě. Nebyla jsem na ní nijak závislá, a kromě toho jsme se v posledních letech vídaly jenom o víkendech na chatě. A přesto mě stále bolí to, že už tu není.“

„Tehdy jsi nevěděla nic z toho, co víš teď, a tak jsi nevyčistila to, co vás k sobě poutalo. Máš v sobě ještě plno vzpomínek, které jsi neuvolnila. Dokud tohle všechno nezpracuješ, budeš stále cítit její odchod bolestně. Ale tohle není priorita, které se teď máš věnovat.“

„A co je prioritou?“

„O tom někdy jindy. Teď si dopřej klid na to, abys zpracovala nové informace, abys získala síly na další. Ano?“

„To je fajn, když nejsem do ničeho tlačená. Takhle se mi to líbí! Ale abych pravdu řekla, někdy bych ráda věci trochu postrčila, moje netrpělivost mě k tomu tlačí. Ale já vím, že v těchhle věcech se nemůže nic urychlovat….. Tak jo, obrním se trpělivostí, a ten klid si dopřeju. Nakonec, času mám dost, že jo?“

„Přesně tak."

Obsah knihy VII:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.