8. U Boha

V pátek večer si jdu lehnout jako většinou v jedenáct, jenže už v půl jedné se probouzím s pocitem naprosté svěžesti. Rozsvěcím lampičku a čtu si. Po hodině zhasínám a zkouším znovu usnout. Převaluji se z boku na bok, ale nemůžu spát. Až mi dochází trpělivost, rázně vstávám, oblékám si teplou mikinu a jdu si sednout k počítači. Že by se ode mě něco chtělo? Znamená moje nespavost zase to jediné, že mám něco zapisovat?

„To víš, že máš dělat zrovna tohle.“ – ozve se hned odpověď.

„Než se pustím do rozhovoru, opět kontrolní otázka – Jsi boží světlo?“

„Ano jsem.“

„Dobře, tak tu sedím u počítače a zajímalo by mě, proč už zase nemůžu spát.“

„Ty nevíš?“

„Nevím. Opravdu ne.“ – odpovím a jsem zvědavá, co dalšího přijde.

Co se vlastně ode mě očekává? Je noc, a připadá mi trochu nepatřičné, že se tu klepu zimou u počítače místo toho abych spala, jako to dělá většina lidí.

„Ty opravdu nevíš?“ – jsem podrobená testu, jak dalece jsem schopná přemýšlet.

„Teď v noci se ode mě vážně chce, abych nad něčím přemýšlela? – nevěřícně se zeptám.

„Ano, teď v noci. A nedělej, že nevíš, oč jde.“

„Ne. Prosím tě, nechej mě spát. Víš, že jsme se o tom už několikrát bavili. Proč nemůžu psát přes den, proč zrovna teď?“

„Abys nezapomněla, co se odehrálo včera večer.“ – slyším odpověď.

„To jsem to měla zapsat?“– nechápu.

„Ano.“

„Jenže já už si stejně nic nepamatuji.“ – bráním se.

„Já ti s tím pomůžu.“

„V tom případě to mohlo počkat na ráno, ne?“ – reptám.

„Ne.“

Povzdychnu si a zakroutím hlavou. Ale nakonec rezignuji.

„Tak jo. Ale já nevím s čím mám začít.“

………………………

Chvíli jen tak sedím a zírám na monitor. Čekám, jestli mi nebude napovězeno…………….Nic.

Za chvíli mi naběhnou vzpomínky na včerejší den.

Večer ke mně přišla kamarádka. Sedíme a povídáme si spolu. Rozebíráme uplynulý týden, kdy jeden den byl krásnější než druhý. Celý týden plujeme na křídlech euforie.

Přerušuji své vzpomínání a vjede do mě najednou vzpurnost: „Ale proč mám psát zrovna o tomhle?“

„Ničemu se nebraň a pokračuj ve vyprávění.“ – jsem hned napomenutá.

Rekapitulujeme si, jak jsme zase o kus pokročily. Každá ve svém vlastním směru. Je to nádherné, co zažíváme. Při řeči se dostaneme na naše přátelství. Obě zažíváme něco, co jsme dosud nikdy nezažily. Zdá se až neuvěřitelné, že ač je mezi námi tak velký věkový rozdíl, přesto si báječně rozumíme, pomáháme si a doplňujeme se. Mám pocit, že naše přátelství musí vydržet všechno, že je na věky. Kamarádka se směje mému výrazu na věky.

A já jí odpovídám: „Jasně, že na věky. Já si myslím, že tímto životem to neskončí. Že se sejdeme i někdy příště. Prostě někdy v bardu se jako duše sejdeme a řekneme si, že si spolu prožijeme ještě další život.“

Kamarádka mi na to řekne: „Ale já si ohlídám, do jakého života s tebou příště půjdu.“

A já na to: „Jo, už to vidím, jak obě stojíme nad vírem před seskokem do další inkarnace, já mám v ruce papírek, na kterém mám napsané všechny úkoly, které mě čekají, a ty si kontroluješ, jestli se ti líbí nebo ne. A já pro změnu kontroluji zase ten tvůj papírek.“

Je to docela humorná představa, a obě se začneme smát. Pak se uklidníme. Jenže se mi začnou svírat průdušky.

A je hned po smíchu, ale i po náladě. Nevím, proč se zase začínám dusit. Přece pro to není žádný důvod! Tentokrát v sobě opravdu nedusím žádné emoce! Ani žádná černá myšlenka se mi nehnala hlavou. Tak proč?

Kamarádka je asi „uvědomělejší“ než já, protože mi radí: „Zavři oči a zkus se zeptat, proč se ti špatně dýchá.“

No jo, jí se to řekne, zahučím si v duchu, ale poslušně se uvelebuji v křesle, zavírám oči a snažím se zjistit, oč se jedná. Na mé otázky následují odpovědi, potom i pokyny, co mám udělat. Dělám jedno po druhém, je toho docela dost. Rozum jsem nějak odstavila stranou, a tak ani moc nehodnotím, proč dělám a co dělám. Jen vím, že se ode mě žádá víra. Čím dál víc. V jedné chvíli cítím, jak tlak na průduškách mizí, trochu se nadechnu a mám pocit, že už mám vyhráno. Jenže vzápětí přijde další vlna dušnosti, a já už zase lapám po dechu. Jsem ve velkém pokušení zvednout se a dojít si pro lék. Jenže místo toho sedím jako přibitá a čekám, co bude dál. A vzápětí přijdou další pokyny, které opět s největší možnou mírou víry, které jsem v této chvíli schopná, plním. Opět přijde úleva, a vzápětí nato další dušení. Takhle se to opakuje několikrát za sebou, až otevírám oči.

Kamarádka se ptá, jak mi je. Odpovídám jí, že se mi pořád špatně dýchá. Kašlu a jsem z toho dost nervózní. Nejraději bych si pro lék došla, ale kamarádka míní jinak. Povídá mi, abych poprosila nahoře o pomoc, ale podmínkou je opravdu všemu věřit.

Zavírám oči a hned se ocitám před bohem, prosím o pomoc. Opět dostávám nějaké pokyny, které plním. Najednou cítím, jak se mi hrudník plní zvláštním tlakem, pak přicházejí další a další pokyny. Poslušně je plním, cítím divné pocity v průduškách a v přilehlém okolí, až si najednou uvědomuji, že už je vše téměř OK.

Otevírám oči. Jsem trochu paf z toho, co se mi odehrálo.

Ještě trochu zadýchaně se dělím s kamarádkou o své pocity, ale i o své pochyby.

Kamarádka mi říká, že tohle bylo poprvé, kdy jsem neodmítala vše, jako jsem to dělala dosud, proto to dopadlo takhle.

 

Končím s rekapitulací včerejška, dopisuji poslední větu a jen tak sedím u počítače a přemýšlím o tom, co se včera událo.

„Ano, a tom to všechno je. Vždy a za každých okolností jenom VĚŘ. Nic jiného se od tebe nechce, než hluboká víra. Otevírají se před tebou nové obzory, nové možnosti, o kterých nemáš ani ponětí. Ale základem všeho je hluboká víra. Už rozumíš? – ozve se hlas.

„Ano, rozumím. Alespoň v rámci daných možností.“

Chvíli čekám, jestli bude nějaké pokračování.

„Prosím tě, je čas, abych si už šla lehnout, nebo bude něco dalšího?“

„A chtěla bys ještě něco?“

„No, to bych možná chtěla, ale jsou dvě hodiny ráno, a taky bych se docela ráda vyspala.“

„Tak si jdi lehnout. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Jdu spát. Doufám, že už budu spát až do rána.

 

Lehám si, a v tom momentě usínám. Spím až někdy do šesti hodin, kdy se probouzím. Začínám kýchat, stahují se mi průdušky. Jsem značně podrážděná z toho, že už zase nemůžu dýchat. Co se ode mě chce? Co mi to má říct? Snažím se usnout, jenže je mi hrozné horko, a tak jdu otevřít okno. Otevírám okno dokořán, venku lije, je mi jasné, že dneska žádná chata nebude. A tolik bych tam potřebovala něco udělat! No, musím se s tím smířit. Kýchám ostošest, průdušky stažené, je sobota ráno, a já nemůžu spát. No, je tohle možné?

„A proč by nebylo?“ – ozve se najednou.

„Protože je to trochu praštěné, nemyslíš?“ – dotčeně se ohradím.

„Proč?“

„Celý týden se těším na to, jak si o víkendu pospím, a teď je mi takhle zle, jsem naprosto čilá, takže nemůžu spát. Skoro bych řekla, že je to nespravedlivé, kdybych nevěděla, že to nějaký význam určitě má. Ale dere si mi do hlavy zrovna tato myšlenka, a nejsem s to ji odehnat.“

„Máš pravdu, nespravedlnost neexistuje. Proč si myslíš, že nemůžeš spát, a je ti takhle zle?“

„Asi se ode mě něco čeká, ne?“ – trochu zkrotnu.

„Ano. A co si myslíš, že to je?“ – jsem vyzvaná v této nekřesťanské době k zamyšlení.

„Že bych měla znovu nastartovat víru ve svém srdci?“ - snažím se přijít na smysl toho, co se mi teď děje.

„Ano. Tak s tím něco udělej.“ – zazní rázná rada.

Chvíli se snažím ponořit do svého nitra, abych objevila včera již objevený pocit hluboké víry, ale nedaří se mi to. Stále kýchám, vyndávám nové a nové kapesníky, k tomu ucpané průdušky, jak se mám soustředit na nějaké libé pocity ve svém nitru, když je mi tak zle?

„Podívej se do svého duchovního srdce. Co tam vidíš?“ – slyším najednou laskavé doporučení, které trochu zklidní moje zjitřené emoce.

Jdu se kouknout do místa, kde máme duchovní srdce. Objevuji tam žlutobílé zářící světlo. Ale ne jen nějaký skomírající plamínek, ale celou zářící kouli.

„Jdi do toho světla. Jak se tam cítíš?“ – zazní další pokyn a vzápětí otázka.

Vcházím do té nádherné záře. Je tak oslepující, až mám pocit, že nemůžu mít otevřené oči.

„Otevři je a ničeho se neboj.“ – ozve se uklidňující odpověď.

Udělám to, a ejhle! Už mě světlo tak neoslepuje. Jdu dál, hlouběji a hlouběji, kráčím pořád ke středu té svítivé koule.

„Víš, kde jsi?“

„No, uvnitř svého duchovního srdce.“ – mám naprosto jasno.

„A víš, kdo tam je?“- zazní nová otázka.

Chvíli se zamyslím, a pak se zeptám: „Ty jsi tam?“

„Ano. Jsem uvnitř každého srdce. Věříš, že jsem i v tvém srdci?“

„Tak nějak rozumově tuto myšlenku přijímám už delší dobu, ale takhle konkrétně, že bych tě tam viděla, to teda ne.“

„Jdi dál, a uvidíš.“

Pokračuji v cestě, toho světla je tolik. Nikdy bych nevěřila, kolik odstínů může mít světlo. Je čím dál jasnější……… Náhle se mi myšlenky rozběhnou úplně jinam, a já jsem taky někde jinde.

„Vrať se zpátky ke mně.“ – slyším laskavé napomenutí. Je tak laskavé, až mi náhle vletí slzy do očí. Okamžitě jsem zpátky ve světle a snažím se pokračovat ve své cestě. Tohle se opakuje několikrát. Protože se zdánlivě nic neděje a kolem mě je jenom v různé intenzitě zářivě bílé světlo, mé myšlenky často utečou jinam, ale vždy jsem láskyplně vybídnutá k tomu, abych se vrátila zpět. Ta laskavost mě vždycky dojme, a tak se pokorně bez jakéhokoli vzpírání okamžitě vrátím. Mezitím je mi kladena otázka, jestli už věřím, že v mém srdci je bůh. Jsem o tom čím dál víc přesvědčena.

Náhle jsem ve středu svého srdce. Cítím, že už není kam jít. Ono nádherné zářivé světlo mě celou objímá, konejší, kolem mě se dělá trochu vír, který se točí a celou mě nejdřív obtáčí, posléze mnou i prochází. Cítím se krásně, nemůžu se toho nabažit. Vtom si uvědomuji, že průdušky se uvolnily, a já můžu normálně dýchat, rýma se taky trochu zklidnila. Je mi báječně.

V této chvíli zaslechnu otázku: „Věříš, že tu jsem s tebou?“

Než se stačím zamyslet, naskočí mi před očima trezor. Je takový roztomilý boubelatý, naprosto nepodobný normálnímu trezoru. Nerozumím tomu.

„Co to má znamenat?“ – nerozumím.

Místo odpovědi je mi řečeno: „Otevři ten trezor.“

„Ale jak? Není tu ani zámek, ani klika, je nedobytný.“

Chvíli před trezorem rozpačitě postávám a přemýšlím, jak se dostat dovnitř. Náhle mě napadne - stačí přece jen chtít a hned budu uvnitř.

Ani nestačím dokončit myšlenku, a už jsem uvnitř. Jsem ve zvláštním nekonečném prostoru, ve kterém směrem ke mně přilétá cosi jako modré bublinky. Různé barvy a velikostí, některé jsou průhledné, jiné zase matné, že není vidět dovnitř. Poletují kolem mě, najednou se stávám jednou z nich. Je mi tak krásně, cítím stav beztíže.

Ptám se: „Kde to jsem?“

„Tady je prapodstata, zde jsi u zdroje.“ – slyším odpověď.

Chvíli si ještě vychutnávám nádherný pocit stavu bez tíže, a pak jsem najednou v pokoji, ve své posteli. Sice ještě trochu popotahuji, ale je mi podstatně líp.

Přemýšlím, k čemu tohle bylo.

„Ty nevíš?“ – ozve se naposledy otázka.

„Ne.“ – rychle odpálím svou odpověď, aniž bych se pořádně zamyslela.

„Je to proto, abys druhým dala návod, jak se dostat k bohu každý přes své vlastní srdce.“

A je to! Vždyť je to tak jednoduché! Vstávám a jdu si všechno zapsat, než to zapomenu.

Obsah knihy V:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.