13. Očista od černé magie, regrese

Je čtvrtek odpoledne, přicházím domů, a je mi úplně super. Mám pocit, jako bych se vznášela. Sedám si k počítači, abych si uspořádala myšlenky. Ani se ještě pořádně neuvelebím na míči, a už je tu známá otázka, kterou slýchám tak často.

„Jak je?“

„Nádherně. Cítím se tak skvěle, jako už hodně dlouho ne.“

„Vrátila ses z Liberce a vypadá to, že tvoje cesta svůj účel splnila. Zrekapituluj si ji, ať máš jasno. A začni dnem, kdy jsi odjížděla .“

„Tak jo.“

 

V úterý ráno mi budík zvoní někdy ve 4 hodiny. Vyskakuji z postele, chystám si věci, jsem rozklepaná rozčilením, strachy a nevyspáním. Propočítávám, jak dlouho mi bude trvat cesta na autobusové nádraží. Je poněkud zkomplikovaná, protože stále ještě nejezdí metro. Už stojím oblečená v předsíni, ruksak na zádech, znovu se dívám na hodinky, a najednou zjišťuji, že jsem vstala omylem o hodinu dřív, takže mám plno času. No, to se mi snad jen zdá! Co budu tu hodinu dělat? Sedám si v pokoji a něco si čtu. Pak už jsem tak nervózní, že vyrážím. Ovšem daleko dřív, než jsem původně plánovala. Jako na potvoru všechno jede okamžitě, takže na autobusové nádraží Černý Most dorážím o hodinu dřív. Je mi strašná zima, celá se klepu. Částečně má na tom podíl zima, částečně i moje nervové rozpoložení. Nedá se nic dělat, musím hledat teplé útočiště. Ovšem všude mají zavřeno. Jediné, co je otevřené, jsou veřejné záchodky. Sice se mi to moc nezamlouvá, ale nakonec odvážně vkročím dovnitř a paní zde přítomné oznamuji, že s ní strávím hodinu, než mi přijede autobus, anžto jsem celá vymrzlá. Hodní lidé ještě nevymřeli, a tak mi paní přináší židli, a já si sedám hned u vchodu. Přicházející lidé mi sice chtějí zaplatit, ale nakonec jim vždy dojde, že jsem tam jen jako přísedící. Hodina uběhne poměrně rychle. Přijíždí autobus, a já si do něj s úlevou sedám.

A už jedeme. Konečně se něco děje. Jak jsem ráda! Okamžitě usínám. Potřebuji dohnat dnešní noc. Najednou zvoní mobil. Kamarádka. Přeje mi dobré pořízení. Prohodíme několik vět. Mile mě zahřeje, že mi zavolala. Snažím se znovu usnout, ale už se mi to nepovede. Jen tak poklimbávám, a než se naději, jsem v Liberci.

Dívám se na papírek, kde mám v hrubých rysech popsanou cestu na stanoviště MHD. Pro jistotu se ještě poptávám. Znám sebe a hlavně svůj naprosto nemožný orientační smysl. Pak už nasadím ostré tempo, abych tam byla co možná nejdřív. A už jsem tu! Hledám svůj autobus. K mému překvapení zrovna přijíždí. Nastupuji do něj a prosím řidiče o lístek. Chvíli se dohadujeme jak o lístku, tak i o cíli mé cesty. Nevím, jestli si dělá legraci, ale prý neví, kde to je, že tu jede poprvé. Pro jistotu si sedám hned na první sedadlo a zoufale se snažím na každé stanici přelouskat její název. Jsem z toho urvaná. Moje psychika na tom není zrovna nejlíp. Chvílemi mám pocit, že nevnímám. Ačkoli pořád vyhlížím z okna, myšlenkami jsem někde jinde, takže mě překvapí, když na mě řidič zavolá – Už jste tady, vystupte si! Připadám si jako bych byla vytržená z nějakého snu.

Chvíli rozpačitě postávám na zastávce, a vůbec nevím, kam jít. Jsem naprosto dezorientovaná, ale nakonec nacházím příslušnou ulici i dotyčný dům. Zvoním na zvonek a s bušícím srdcem čekám, až mi někdo přijde otevřít.

Dveře se otevírají a v nich je Petr. Jsem tak ráda, že ho vidím. Už jsme se dlouho neviděli. Odkládám ruksak, bundu, a už se objímáme. Mám najednou pocit bezpečí. Teď už se mi nemůže nic stát!

Jdu dovnitř, vítám se i s Ernestínou. Mám potřebu vypovědět jim úplně všechno, ale moc času k tomu nemám, hned si mě totiž vezmou do parády. A už probíhá očistný proces. Téměř nevnímám, co se děje. Až v této chvíli mi dochází závažnost celé situace. V tomhle ohledu nemám žádné zkušenosti, a tak se všemu jen poddávám. Dělám přesně to, k čemu jsem vyzvaná. Je při tom totiž nutná i moje spolupráce. Dělám vše naprosto automaticky, ani u toho nepřemýšlím. Jen mám pocit bezpečí.

Trvá to dlouhou dobu, během ní cítím zvláštní pocity po těle. Chvílemi ze sebe vysypu něco z mála, co mě v uplynulém období potkalo, Překypuji otazníky, tolik bych toho potřebovala vysvětlit, tolik se dozvědět. Jenže to nemám v hlavě srovnané, a tak skáču z jednoho tématu na druhé.

Konečně jsme hotovi. Sedáme si a začneme povídat – o všem možném. Dozvídám se, že podobných případů, jako jsem já, přibývá.

Vyprávím o mnohém, co se mi v posledním roce děje, včetně svých pochybností, které mě celou dobu provázejí.

Petr mi říká, že můj největší problém je, že ničemu nevěřím. Tím, že nevěřím v černou magii, projevuji nedůvěru i v boha. Takže se od něj odpojuji, a on mi tím pádem nemůže pomoct. Nezbývá, než svou skepsi s okamžitou platností zahodit a začít věřit. No, to je překvapení! Uvědomuji si, o čem můj život v posledním roce je – o VÍŘE. A teď zjišťuji, jak moc si svými pochybnostmi ubližuji. Dokonce až tak dalece, že jsem si svým chováním a uvažováním vykoledovala tuhle lekci. Když pominu další důvody, které se váží k minulosti.

 

Celé dopoledne rozebíráme všechno možné, opět se snažím co možná nejrychleji a nejstručněji popsat aspoň část z toho, co se mi v posledních měsících děje. Pak jdu na oběd. Když vyjdu ven, zalije mě pocit blaha. Jak je mi krásně. Cítím se najednou svobodná a šťastná. A je mi tak lehko. Jdu prosluněnou krajinou, a téměř se vznáším. Když se vrátím zpět, jdeme na první sestup do mého nitra. Znovu si uvědomuji, jak mě regrese ve své podstatě nebaví. Je to tak otravné, pořád se hrabat stále ve stále stejné situaci, dokola a dokola. Nejraději bych vyskočila a ukončila to. Ale uvědomuji si, že jsem na tuhle příležitost čekala půl roku. Musím být trpělivá a spolupracovat.

 

A je tu odpoledne a končíme. Loučíme se, a já jedu do města. Mám se setkat se svou sestřenicí, se kterou jsme se neviděly celé roky. Někdy asi před deseti lety, a to ještě na pohřbu. Čeká na mě na stanici v centru. Vítáme se, díváme se na sebe s jistým překvapením, jak jsme se změnily. Jedeme k ní domů. Po cestě nakupujeme něco k jídlu. A pak už jen sedíme a povídáme si. O všem možném. Poprvé jsem schopná mluvit o tom, že mě opustil manžel. Celé příbuzenstvo z mé strany nic netuší. Nebyla jsem schopná to nikomu říct. Zatímco z manželovy strany to vědí všichni, z té mé nikdo. Později se dostávám i na věci, kterými v posledních dvou letech žiji. Jaké je moje překvapení, když zjistím, že i o tomhle můžeme spolu volně mluvit.

Večer na mě padá únava a vyčerpání, jdu si lehnout.

 

Ráno jedu zase k Petrovi. Pokračujeme v regresi ze včerejška. Když ji ukončíme, znovu se dostáváme k mé nemožné skepsi, se kterou ke všemu, co se mi v životě děje, přistupuji. Petr říká, i pod dojmem z toho, co všechno jsem mu vypověděla, že to vypadá, jako by moje duše kdysi leccos uměla, jenže pak zřejmě zažila něco nepěkného, proto si raději vytvořila obranný mechanismus absolutní nevíry v cokoli, aby si znovu nespálila prsty.

Jsme domluveni, že odpoledne se pokusíme zjistit, co a jak bylo. Jestli nás to tam pustí.

 

Jdu na oběd, po cestě zpět se procházím stejně jako včera krásnou prosluněnou krajinou. Je mi tak krásně. Dokonce si sedám na trávu a snažím se uklidnit mírné vnitřní chvění, které se mě najednou zmocňuje. Prosím boha o to, aby mi pomohl se uvolnit, abych byla otevřená a přístupná informacím, které se budu dozvídat. Prosím o odvahu, mám totiž pocit, že to pro mě bude těžké. Vůbec nevím, co se bude dít, ale mám tušení, že to nebude legrace.

 

A už jsem zase zpátky, sedám si na židli a jsem připravená k sestupu do minulosti. Na začátku mám velké problémy, něco ve mně se brání, ale po nějaké době se cosi vynořuje. Na to, že už jsem absolvovala tolik regresí, tahle je pro mě značně obtížná. Cítím strašnou tíhu, málem neunesu hlavu na krku, mám divné pocity po těle, jsem nezvykle napnutá a taky vystrašená z toho, co se vynoří.

 

Abych se vůbec dokázala ponořit, představuji si svůj obraz - tunel, který mě okamžitě vtahuje do děje.

Jsem velekněz. Disponuji neuvěřitelnými schopnostmi - pracuji s  kameny, s telepatií, telekinezí, pouhým zvednutím ruky dokážu poslat proti lidem energii a tou je zabít, což činím často a rád, abych si posílil svou moc. Umím předpovídat budoucnost a spoustu dalšího.

Dělá mi dobře, že mám takové schopnosti, někdy je předvádím jen tak pro potěchu, ale zároveň tím  udržuji lidi  v určité bázni a strachu. A to mi dělá dobře.

Poté, co se seznámím v hrubých rysech se svou osobností, posunuji se v ději dál.

Ocitám se na prostranství, kde je trůn a na něm sedím já.

Prostranství je ohromné, všude jsou lidé, nikdo z nich se nedovolí podívat směrem k trůnu a ke mně, natož se mi podívat do očí. Opájí mě pocit moci, kterou nad nimi mám.

Přicházejí kněží, vždy se před trůnem pokloní se a jdou dál.

Pak přichází jeden, který se zachová jinak. Sice se také pokloní jako ostatní, ale zvedne ke mně oči Z jeho pohledu vyčtu, že o mě ví vše a že mnou pohrdá.  Navíc z jeho očí vyšlehne něco silně znepokojivého.

Je mi jasné, že tenhle kněz o mě ví věci, kterými by mi mohl ublížit.

Rozhodnu se ho proto zlikvidovat.

Zavolám své pochopy a ti ho odvádějí pryč.

Dřív ale než ho odvedou, on se mi podívá výsměšně do očí .

Je mi jasné, že ví, oč tu ve skutečnosti jde. Že mám z něho strach.

Moji pochopové ho házejí do bazénu, kde se na něj vrhnou aligátoři a hadi.

Nečekám už na nic dalšího a vytrácím se pryč. Pospíchám do své svatyně, abych tam vyřešil, co podniknu dál.

Svatyně je nahoře klenutá, seshora září bílé světlo. Je ho celý sloup. Normálně se sem chodím očistit. Vždy se do toho sloupu světla postavím a nechávám své tělo pročisťovat a dobíjet. Světlo svítí i na kameny, kterých tu je plno. Kameny jsou pročištěné a nabité energií. Pravidelně se jimi dobíjím. Díky téhle svatyni a svým rituálním obřadům mám všechny ty schopnosti, kterými své poddané ohromuji a udržuji je v poslušnosti.

Teď je ale vše jinak. Vím že se blíží můj konec.

Najednou se seshora ozývá hlas, který mi oznamuje, že jsem skončil, protože jsem zneužil svých schopností a moci.

Vím, že je konec, ale přesto se hájím.

Není mi to nic platné. Je mi nařízeno, že si mám stoupnout do sloupu světla, které je nyní tak intenzivní, že během okamžiku se v něm rozplývám a tím končí má pozemská existence.  Poté se celá svatyně zhroutí do jasné bílé koule, která odletí pryč.

Celou dobu regrese mě silně bolí hlava nahoře, i čelo se mi svírá. Je to tak silné, až je mi to nepříjemné.

Z právě prožitého vyplývá závěr: Měla jsem moc a schopnosti, kterých jsem zneužila a za to jsem byla potrestána smrtí. Moje duše to sice chápala jako spravedlivý akt, nicméně tato bolestná zkušenosti byla natolik stresující, že v současném životě než by přiznala cokoli iracionálního, raději vše zazdí postojem skeptika, který zásadně nevěří ničemu. Je to její obranný mechanismus, jak se vyvarovat, aby se už nikdy do podobné situace nedostala.

A máme tu vysvětlení, proč se nyní všemu tak usilovně bráním. Je to docela logické. A navíc se mi potvrzuje to, co jsem už jednou, asi před půlrokem slyšela, a sice že jsem byla člověkem, který kdysi s kameny a s energiemi uměl pracovat.

 

Končíme. Najednou si nemůžu vzpomenout na nic z toho, co jsem chtěla vědět. Ale jsem tak zahlcená novými informacemi, že nejsem schopna si utřídit myšlenky. Domlouváme se, že pro tuto chvíli je to všechno a že ničemu dalšímu se už nebudeme věnovat. Teď je řada na mně, co se získanými informacemi udělám. A pak je tu důležitá věc, dá se říct, že přímo zásadová. Pokud budu všemu věřit, budu napojená na světlo, na boha. Pokud ne, může se na mě černá magie znovu napojit. Je to jasné. Dám si bacha. Všechno záleží jen na mě! A já to dokážu, neb na to mám!!!!!

A s tímhle rozhodnutím se loučím a uháním zpět do města, potřebuji si vyzvednout věci, vyměnit si místenku, protože jsem měla původně jet až o den později. V rychlosti se loučím se sestřenicí, a už jedu domů.

„Takhle to všechno probíhalo. Bylo toho na mě moc. Když jsem včera večer přijela domů, byla jsem ze všech těch zážitků urvaná. Ale dneska se cítím jako vyměněná. Cítím se tak nádherně. Plná síly, energie, optimismu. Mám pocit, že tohle všechno vyzařuji i do okolí.“

Tak si ten pocit udrž. Hlavně to svoje rozhodnutí, že už budeš věřit vždy a všemu. Uvědom si, že v něm je tvoje síla. V něm je tvoje ochrana. Před vším. Uvědom si, co předcházelo tomu, že jsi nevěřila. Ale teď už víš, dokonce i rozumíš. To je to, po čem jsi tak dlouho prahla – rozumět tomu, co se ti v životě děje. Rozumíš snad, ne?“ – je mi položena kontrolní otázka.

„Ano bože, rozumím. Teď už ano. A strašně moc za vše děkuji. Za celou tuhle zkušenost. Díky ní jsem moudřejší, ale taky silnější. A už vím, jak na to. Mám dojem, že teď si poradím úplně se vším. A vím, že klíčem ke všemu je VÍRA. A od té se vše odvíjí. Najednou mi je všechno jasné.“

To je dobře. Ale uvědom si, že VÍRA je pro tebe momentálně to nejzákladnější, to nejdůležitější. Budeš teď podrobovaná každou chvíli zkoušce, jak si za ní stojíš. Vždy a za každých okolností musíš dokázat, že VĚŘÍŠ. Jsi na startu něčeho nového. Dostala jsi mnoho informací, zpracuj je. Nechej vše zaklapnout na správné místo. Přijmi je s důvěrou a otevřeností. Važ si toho, že ti bylo něco nového zjeveno. Ne každému je umožněno nahlédnout do tak daleké minulosti, která tolik osvětluje. Ale ty jsi to potřebovala.“

„Ano, bože, děkuji. Děkuji opravdu za vše.“

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.