11. Propady II.

Druhý den je mi o sto procent líp než včera. Jsem ráda, že se cítím tak klidná a jistá, že je všechno OK. Celý den proběhne relativně v pohodě, a večer očekávám kamarádku.

Přichází někdy po sedmé hodině. Jsme spolu v kuchyni, ona dělá večeři, já jí vyprávím, co se dneska dělo. Docela pohoda. Jenže pak přejdeme do pokoje, a já začnu vyprávět další dnešní zážitky. Povídám o tom, jak jsem dneska v práci vedla řeči o tom, že už bych tady nemusela být, že už je toho na mě moc, a další a další. Na jednu stranu si z toho dělám legraci, ale stranu druhou to, co říkám, beru naprosto vážně.

Asi se jí to moje „žertovné černé“ vyprávění nelíbí, protože nic neříká. Cítím, jak houstne atmosféra, ale nemůžu se zastavit. Přidávám další a další negativní hlášky, až cítím, že už zase ujíždím kamsi……………..

Kamarádka se mi snaží pomoct, ale já nemám na to cokoli s tím udělat. Snažím se sice aplikovat rady, které jsem dostala z Liberce, ale nic nezabírá. Pak už jen sedím a cítím, jako by mi zase odtékala energie z těla pryč. Nejsem schopná, ale ani ochotná nic dělat, pozvolna se začínám třást, dává se do mě zima, bolestivě se mi svírá levý spánek, přestávám mít vládu sama nad sebou.

Kamarádka mi radí, abych říkala nahlas Óm, tak to zkouším. Sice cítím okamžitě úlevu, ale po nějaké době zmlknu. Už nemám sílu ani na to. Pak už jsem jen zticha a nereaguji na nic.

Kamarádka se rozčiluje, proč nespolupracuji, ale já na to fakt nemám sílu. Jen sedím, cítím, jak mnou klepe třesavka. Jedna moje část mě pobízí, abych něco udělala, ale ta druhá část si jen tak hoví, je v klidu a je jí všechno jedno. Je to strašný stav. Mám pocit, že by stačilo vyskočit z křesla a jít něco dělat, ale zároveň toho nejsem schopná. Jsem v jakémsi stavu naprosté nemohoucnosti, neskutečnosti. Jako by to byl jen sen.

Kamarádka na mě mluví, ale já sedím naprosto nehybně, neschopna jakéhokoli pohybu. V jednu chvíli, kdy mě bere za ruce a snaží se mě z mého stavu strnulosti vyrvat, otevřu oči a jen po ní loupnu pohledem, pak už je jenom ticho a čas běží. Mně je to úplně jedno.

Kamarádka jde do vedlejší místnosti, jenže jak rozsvítí, praskne žárovka a v celém bytě vyletí pojistky. Volá na mě, ať s tím něco udělám. Mně se ale nechce, musela bych se probrat ze své strnulosti, a takhle je mi přece fajn. Ale uvědomuji si, že nemůžeme být bez proudu, bez tepla, světla. Je na mě čím dál víc naléháno, abych něco podnikla.

Nakonec se z křesla namáhavě zvednu a naprosto jako automat se jdu podívat do předsíně na jistič. Jenže ouha! Sice ho nahodím, ale elektrika stejně nejde. Budu muset dolů do suterénu, kde je skříň s jističi, a to se mi teda vůbec nechce. Mám tendenci zase si jít sednout do křesla a pokračovat ve svém snění o ničem. Ale jsem vyburcovaná k akci.

Beru do ruky šroubováky, baterku a jdeme po schodech čtyři patra dolů. Navíc je tu další problém, nemůžeme se dostat k jističům, protože dvířka od skříně jsou nedobytná. Zkouším jeden šroubovák, druhý, ale nedaří se. Nedá se nic dělat, musím domů pro jiný. Zase čtyři patra po schodech nahoru. Těžko je zdolávám, chvílema se i motám. V jedné chvíli se musím zastavit, protože mi došly síly. Nicméně se nakonec zdaří, a já se doma hrabu v bedně s nářadím. Vyndávám další nástroje, a znovu po schodech dolů.

Kamarádka je ze všeho vystrašená a ptá se mě, jestli by mi nevadilo, kdyby šla domů. Přerušuji práci a s úžasem se na ni podívám, jestli to myslí vážně. To si snad ze mě utahuje! Já v takovémhle srabu, a ona by šla pryč? Jedině, že by mě tím chtěla vyburcovat z mého současného stavu - beru to raději takhle.

Situace se opakuje, zase se mi nedaří dvířka otevřít. Opět po schodech nahoru pro další nástroje. Už toho moc nezbývá, co bych mohla ještě vyzkoušet. A zase po schodech dolů. Ale ani teď se nezdařilo.

Kamarádka mě nabádá, abych zazvonila někde u sousedů a poprosila o pomoc. Moc se mi nechce, ale nakonec zkouším zvonit na jedny dveře, druhé, třetí, ale nic. Jsem zoufalá, stojím na chodbě a nevím si rady. Zmocňuje se mě vztek, zoufalství, beznaděj. Jak si mám s touto situací poradit, a k tomu ještě ve chvíli, kdy na to nemám?. Naštěstí každou cestou po schodech nahoru a dolů se pozvolna dostávám z onoho stavu strnulosti, ve kterém jsem byla. Začínám i trochu přemýšlet, i když to jde ztuha.

Naposledy jdu nahoru s rozhodnutí, že s tím musím rázně zatočit. Přece nemůžeme být celý večer bez proudu! Beru do ruky majzlík a kladivo, a jsem rozhodnuta na dvířka zaútočit hrubou silou. Ještě naposledy se po cestě dolů stavím u sousedů, které jsem dřív vynechala. Kupodivu jsou ochotní, a pán se mnou sestupuje k proradné skříni i s příslušným nástrojem v ruce – je to obyčejná klička, která je ovšem k tomuto účelu vyrobena.

Jenže opět problém, ani teď se nedaří. Pán se vrací i s kličkou domů, a já jdu po schodech zase nahoru. Zkouším volat manžela na mobil, jenže je mimo dosah. Co budu dělat?

Jak jdu opět dolů s majzlíkem a kladivem v ruce, po cestě zkouším poslední sousedy, o nichž se domnívám, že by mohli být nejen doma, ale že by mohli pomoct. Začíná to zdárně – otevře pán a po vyslechnutí mé prosby, zajde pro nástroj a znovu jdeme dolů ke skříni. Na rozdíl od předešlého souseda, napne všechny svoje síly a nakonec se zdaří, a dvířka otevře. Jenže problém! Zjišťuji, že v téhle skříni můj jistič není. Takže zavřít, a jde se na druhou skříň. Opět napjaté očekávání, zda se podaří. Zdařilo se! Skříň je otevřena, příslušný jistič objeven a nahozen. Děkuji sousedovi za pomoc a dobrý skutek a jdeme naposledy po schodech nahoru. Jaká úleva – opět je v bytě světlo a hlavně topení začne topit.

Po vzájemné dohodě se jdeme na chvíli projít ven, abychom se uklidnily, pročistily hlavu a vyjasnily, jak se věci mají. Jenže moc nepokročíme, na tohle náš rozum nestačí. Prostě se něco stalo, a doufám, že časem porozumím, proč se stalo přesně takhle. Ptám se kamarádky, jestli myslela vážně, že by šla domů. Prý ano. Že má hrozný strach z toho, co se bude dít, a ona mi při tom nemůže pomoct. Navíc ji vystrašilo, jak jsem se po ní v jedné chvíli podívala. Z mého pohledu prý šel strach. O tom nic nevím. Rozumím jen tomu, že se bojí, ale nechápu, že chce situaci vyřešit tím, že by utekla. Jsem její reakcí zaskočená, nevím co si o tom myslet. Jdeme zase domů, ale jsme pořádně rozbrnkané. Navíc se bojíme, jestli se nebude situace opakovat.

Znovu rozebíráme její strach a rozhodnutí, že chce odejít. Snaží se mi vysvětlit své pocity, já se ji snažím pochopit, ale stejně to nechápu. Pak jsme zticha. Myšlenky se mi valí hlavou, jedna za druhou, až mě napadne, zda to není tak trochu zkouška i pro ni, jak se v takovéhle vyhrocené chvíli zachová, když mi během dne psala, že by mě nikdy neopustila. Nebo je to útok i na ni?

Zapaluji svíčky, pouštím gregoriánský chorál na pročištění atmosféry, Vzápětí se začnou dít věci - plamen svíčky začnetančit, nejdřív jemně, po nějaké chvíli se ale divoce roztančí, až se začnu bát. Tohle přece nemůže být znamení, že tu jsou s námi andělé, tohle vypadá spíš jako pekelný tanec! Když plamen doslova vyšiluje, rázně svíčku zhasínám, nahání mi totiž strach, a to je přesně to, co v této chvíli nepotřebuji.

Navrhuji pustit si nějakou komedii k odvedení myšlenek k něčemu normálnímu. Můj návrh je přijat, a tak o chvíli později už vděčně sledujeme video.

Jenže čas běží, a blíží se půlnoc. Vzhledem k tomu, že jsme obě unavené a ospalé už několik dní, navrhuji, abychom šly raději spát, jinak zítra nebudeme vůbec ničeho schopné. Obě si pro jistotu bereme bylinné dražé dobré na spaní a jdeme spát.

V noci se několikrát budím, kamarádka mi říká, že se mi asi zdálo něco divokého, protože jsem ze spánku křičela a mlela sebou.

A je ráno. Mám pocit, že jsem toho moc nenaspala, ale oproti kamarádce bych měla být naprosto čilá, ona prý nespala vůbec. Chvíli ještě sedíme a snažíme se zrekapitulovat, co se včera odehrálo. Zase se mi začne svírat levý spánek. Vyděsí mě to. Takhle po ránu, to tu ještě nebylo.

Balíme si věci a jdeme do práce. Váháme, jestli jet tramvají, celou noc a ráno lilo, nebo se raději projít a vyčistit si trochu hlavu. Zrovna ale zrovna přestalo pršet, vzduch je čistý, tak jdeme pěšky.

Po cestě, asi pod vlivem čerstvého chladného vzduchu, rozběhnou se mi myšlenky. Dochází mi jedna věc – během posledního roku se v mém životě jedná stále o tomtéž – věř, a víra tvá tě zachrání. Tohle je přece věta, která se objevuje v mém psaní s naprostou pravidelností. A já stále nechápu, co ta věta obnáší. Sice v některých zlomových situacích něco pochopím, ale vzápětí vše zahodím jako něco, co pro mě není použitelné. Ale teď mi připadá, že tato věta dostává jiný význam, dá se říct rozměr. Teď jde opravdu o mě, a o to, jak si v této těžké situaci poradím. Moje víra mě opravdu může zachránit. Záleží to jenom na mně. Všechno záleží na mně. Můžu se rozhodnout celá ochromená strachem složit ruce do klína, , nebo zda podniknu nějaké kroky, a pak budu věřit, že vše dopadne dobře. Můžu odevzdat vše do vyšších rukou a pak jen věřit v to, že „oni“ mě v tom nenechají a pomůžou mi. Je v tom jen jedna podmínka – něco podniknout a pak tomu věřit.

Najednou se mi v hlavě vyjasňuje. Co když celá tato situace, do které jsem se dostala, je jen jeden z dalších mnoha úkolů, který si moje duše před touto inkarnací dala, co když zrovna toto je jednou z položek v předlouhém seznamu toho, co se má dít? A pak záleží jen na mně, jestli bude tato položka na konci mého života odškrtnuta jako něco, co jsem úspěšně zvládla, nebo zůstane nesplněna, a totéž mě bude čekat v životě dalším. Ulevilo se mi, když alespoň trochu, v rámci svých možností, začínám chápat, o co jde. Jako by se do mě najednou nalila síla. Vím, co s tím dělat. Ano – já na to mám, mám na to, všechno zvládnout! A já taky dokážu!

Do práce přicházím v relativně dobré náladě, jenže během dne mi začne být znovu zle. V poledne mi volá kamarádka, aby se zeptala, co dělám, a jak mi je. Na mou odpověď že nic moc, radí mi, abych zavolala do Liberce a poprosila o pomoc. Odmítám to. A tak tam ona nakonec volá sama, moc se prý bojí a neví, jak se rozhodnout, co si počít - zda mě má nechat samotnou, ale pak si o mě bude dělat starosti, nebo jestli se mnou má být, a pak ale zase bude mít strach, co se mnou má dělat.

Za chvíli mi volá zpět a referuje o tom, jak to dopadlo. Petr vše vzal naprosto vážně, a pokud prý mám pocit, že bych to do příštího týdne nevydržela, ať tam dneska přijedu, že s tím něco uděláme.

Chvíli se domlouváme, slibuji jí, že mu zavolám sama.

Volám ho, jenže to co Petr navrhuje, nepřichází v úvahu. Měla bych k němu přijet ještě během dneška, ale večer zase zpět domů. Snažím se s ním celou situaci rozebrat, Petr mi říká, že vše záleží jen na mně a na mojí víře. Jaká náhoda! Radí mi, abych si koupila pořádné čtyři svíčky, postavila je do čtverce a v tom mám být. Sice se nad tím v duchu ušklíbnu, ale rozhodnu se, ale asi si je přece jenom pořídím. Co kdyby?

Volám kamarádce zpět, ale ta mi říká, abych se nezlobila, že si odpoledne přijede pro věci a pojede domů, protože se moc bojí, a to by mi nepomohlo. Chápu to jen částečně, ale přitom vím, že je to její rozhodnutí, a nemám právo ji do čehokoli nutit. Musí se rozhodnout podle toho, jak se sama cítí.

Celý den si lámu hlavu, proč se to vše najednou takhle zhoršilo, když jsem měla poslední tři měsíce pokoj a myslela jsem si, že už mám pokoj jednou pro vždy. Proč se to znovu odstartovalo, ale ještě v horší podobě než minule? Dneska ráno mě napadlo, jestli to nesouvisí s tím, že jsem potkala během minulého týdne dva lidi, kteří absolvovali ty samé semináře u toho samého člověka. Jedna paní mi napsala po přečtení mého Pojednání, a pak se mě zčistajasna zeptala, co si myslím o semináři Andělé Atlantidy. Jestli na něj má jít, že ona váhá. Málem se pode mnou podlomila kolena. Za celou dobu se mě nikdo na něco takového nezeptal, a tahle paní, se kterou jsme si vyměnily snad mail, dva, se mě rovnou zeptá zrovna na tohle. Napsala jsem jí svůj názor, ale obě jsme dospěly k názoru, že by to chtělo setkat se osobně, a o všem si promluvit. Takže jsme se nakonec v pátek sešly, a já jí v rychlosti na její žádost řekla, jak se to u mě všechno seběhlo. Dělalo se jí z toho zle, protože u toho dotyčného absolvovala snad všechny semináře, a teď se zrovna chystala jít na další. Znovu se mě ptala, co já na to. Po pravdě jsem jí odpověděla, že se ode mě třeba tuto informaci měla dozvědět, ale že je na ní, jak se rozhodne. Takže, rozhodla se, že nepůjde ani ona, ani jeden její známý, který se tam chystá. A s tím jsme se rozešly. Den nato jsem potkala známého, a ten taky absolvoval onen inkriminovaný seminář a chystal se jít na další. Jen jsem mu řekla, že být jím, že bych tam nešla. Asi jsem si tuhle větu měla nechat pro sebe, ale nebyl čas ani podmínky na cokoli bližšího. A pak se začaly dít věci. Co když je tohle odezva na to, že jsem dva nebo i víc lidí od onoho semináře odradila? Co když je to odezva na to, že já obyčejná ženská si dovolím zrovna jemu se postavit na odpor? Co když je to o tom – kdo z koho? Já si sice své síly měřit nechci, chci svůj klid, ale druhé straně jde zřejmě o víc. Ukázat mi, kdo je ten silný. A já teď pociťuji následky jeho rozhodnutí. Jo, asi je to takhle. I když ještě uvidím, co se dozvím v následujícím týdnu. Ted se jen musím obléci do své vnitřní síly a dokázat sama sobě i jemu, že jsem schopná a ochotná si svoje ustát.

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.