10. Propady I.

Je další víkend, sobota ráno, jsem doma. Vstávám docela brzy, za chvílí se objevuje i kamarádka, která u mě přespala. Povídáme si, pouštíme si mantry, pak gregoriánský chorál. Posloucháme tu nádhernou čistou hudbu, když náhle cosi divného začnu pociťovat po těle, resp. na hlavě. Ve zvláštních vlnách se mi svírá a stlačuje čelo, jako by mi někdo pozvolna čelo utahoval jakýmsi opaskem.

Vzápětí na mě padne depka.

Kamarádka se ptá: „Co se děje?

„Bojím se.“

„Proč?“

„Nevím.“

V očích se mi objeví slzy, uvědomuji si, že jsem myšlenkami někde v minulosti, a je mi z toho zle. Mám propad jako hrom.

Kamarádka se mi snaží pomoct, jenže neví jak, neví co si se mnou má počít.

Průšvih je, že já to taky nevím. Jen sedím a nořím se do té černoty.

Ptá se mě: „Proč s tím nechceš něco dělat?“

„Nemám na to.“

„Proč ne?“

Najednou se uvnitř mě něco ozve: „Ty na to máš, máš úplně na všechno, všechno co chceš, dokážeš!“

Posléze mě můj vnitřní hlas téměř násilím, pomocí smrští příkazů a otázek, na které musím odpovídat, vyvede z téhle černoty ven. Najednou jsem z ní venku, a je mi fajn.

Kamarádka se diví. Ještě před chvílí jsem tu seděla jako hromádka neštěstí, a teď jí najednou říkám, že mi je dobře.

Snažím se jí poreferovat, co se vlastně stalo, ale nejsem toho schopna. Byl to takový fofr, že si z toho nic nepamatuji.

Jsme obě vyděšené, zdá se, že moje propady jsou čím dál horší, a že naše síly už na to nestačí. Zřejmě je nejvyšší čas jet do Liberce, kam jsem už půl roku objednaná. Sice kvůli něčemu úplně jinému, ale teď se to jeví, že tam pojedu za pět minut dvanáct..

Jdeme ven, potřebujeme něco zařídit. V metru mě někdo osloví – jeden známý ze semináře. To je divné – už druhý člověk ve dvou dnech, navštěvující ony inkriminované semináře – se ke mně hlásí. S kamarádkou se loučíme, každá jdeme jinam.

Mám najednou silné nutkání zajít do kostela, kolem kterého zrovna procházím. Ačkoli mám ke kostelům silnou averzi a nahánějí mi strach, přesto mě tam v tomto okamžiku něco táhne.

Jenže je tam mše, a to mě otráví. Přesto si ale sednu a snažím se uklidnit své nitro. Jenže množství cizích lidí mě ruší, a k tomu se mi ještě začne svírat levý spánek, tak jdu raději domů.

Celý večer pracuji u počítače, u toho poslouchám rádio. Pohupuji se na míči, a fakt je mi blaze.

Kamarádka přichází někdy před půlnocí. Vypráví o tom, kde byla, a co se tam dělo. Pak zase já, o čem jsem dnes přemýšlela. Připadá mi divné, že mi předtím byla schopná pomoct, ale teď ne. Že bych si už na všechno měla přijít sama? Je mi nepříjemné, že absolutně nevím, co se ode mě chce, a co mě vlastně čeká. Taky mi je divné, že se mi celý večer svírá levý spánek.

Jak si povídáme, svírání je čím dál silnější. Když se jí o tom zmiňuji, ještě to zesílí. Nevím, co to znamená, ale jde z toho na mě černota. Čím dál větší. Navíc mi vrtá v hlavě, proč se mi teď připletli do cesty dva lidé, navštěvující ty samé semináře jako já. To přece nemůže být náhoda!!!!! Svírání je čím dál silnější a moje depka taky…. A už jedu dolů, jako po skluzavce. Horší je, že ze mě zase vyprchala veškerá síla. Jako se to stalo včera, stejně jako před týdnem, i teď jako by ze mě někdo vypustil energii, a já jsem pak totálně bez vlády, ochoty a síly něco změnit.

Propadám se do zoufalství, nevím, co dělat. Noc na krku, a já takovýhle propad a strach, zmocňuje se mě panika.

Prosím nahoře o pomoc, ale žádná nepřichází. Napadne mě, že by mi mohlo pomoct, kdyby mi kamarádka dala ruce na spánky. Ona to udělá a svírání okamžitě povoluje. Ještě přidávám svoje ruce na ty její a vší silou je tisknu, přináší mi to ještě větší úlevu.

Jsme takhle nějakou dobu, dokud mi není líp. Jsem z toho celá zmatená, nerozumím tomu, co se dělo. Kamarádka říká, že i ona na sobě cítila divné a nepříjemné vlny mrazení, prý jako by i přes ni byla odčerpávaná energie. Nevíme oč jde, ale jsme obě totálně urvané.

Natolik se bojím, že ji prosím, zda by dneska nespala vedle mě. Byla bych klidnější, vůbec nevím, co se v noci bude dít,

Kamarádka souhlasí.

Je neděle ráno, a opět jen tak sedíme a povídáme si.

Z ničeho nic se dostávám do propadu, ale tak silného, že nejsem schopná ničeho. Je mi strašně, po tváří mi stékají slzy.

Kamarádka se ptá, proč brečím. Jen s obtížemi zakroutím hlavou, že nevím. Ani mluvit nemůžu. V hlavě mám naprosto prázdno a navíc se mi zase nepříjemně svírá levý spánek.

Kamarádka na mě mluví, klade mi otázky, chce, abych otevřela oči a podívala se na ni. Sice je na chvilku otevřu, ale vzápětí je zase zavřu. Sedím dlouho, je mi všechno jedno. Je mi jedno to, že se mě kamarádka z tohoto stavu strnulosti snaží dostat, i to, že jen sedím a nic nedělám. Cítím, jako by ve mně praly dvě osobnosti – jedna, která mě burcuje k nějaké činnosti, a pak druhá, která všechny tyhle snahy blokuje. Když se mě kamarádka ptá, co se děje, stěží se zmůžu na krátkou odpověď – a to, že mám jen pocit, jako bych byla odšpuntovaná a moje energie odtékala kamsi pryč. Cítím se totálně bez vlády, síly, ochoty s danou situací něco dělat.

Po nějaké době mi přijde do hlavy informace, abych poprosila o mokrý studený ručník. Se značnými potížemi se mi to podaří říct nahlas, a kamarádka mi ho přináší. Dávám si ho postupně na čelo, na oči a dozadu na zátylek. Pozvolna cítím, jak strnulost mizí. Připadá mi, jako bych se probouzela z hlubokého spánku, jako bych byla celou dobu někde mimo, a až teď jsem se vracela do reality.

Domlouváme se, že se půjdeme projít ven, abych se trochu probrala. Zrovna se udělalo pěkné počasí. Sedíme na lavičce když zvony na kostele začnou odbíjet poledne. Cítím, že ten zvuk se mnou něco dělá, dostávám se zase do transu.

Raději se zvedáme a jdeme domů. Vaříme oběd a přitom se trochu proberu.

Kamarádka na mě naléhá, abych zavolala do Liberce a poprosila Petra o radu. Moc se mi nechce. Jedním z důvodu je i to, že k němu mám jet už za týden. Původně jsem tam měla jet kvůli regresi, ale jak to tak vypadá, asi se budeme věnovat úplně něčemu jinému.

Říkám kamarádce, že to do té doby nějak vydržím, a s Petrem to probereme, až tam budu. A navíc, kdoví, co by si o mně myslel. V okamžiku, kdy moje strnulost pominula, okamžitě totiž vše zhodnotím svým racionálním uvažováním, a dojdu k závěru, že se zase až tak moc nestalo, abych o tom musela někomu vykládat.

Nakonec dojdeme ke kompromisu – telefonovat mu nebudu, ale napíši mu mail. Což hned činím. Několika větami popíši daný stav, a raději ho odešlu, než si vše rozmyslím.

Odpoledne se snažíme rozebrat to, co se událo, ale k žádnému závěru nedocházíme. I v následujících hodinách začnu znovu někam ujíždět, ale vždy to nakonec zvládnu.

Večer se máme sejít s mojí dcerou v pizzerii, nechce se mi nikam jít. Nemám absolutně na nic náladu. Po delším váhání se rozhodnu, že půjdeme. Už jsme se na to všechny těšily, holky se mají víceméně poprvé sejít (už se sice jednou krátce viděly na soutěži L-A tanců, kde moje dcera soutěžila, ale nebyl čas a prostor na to, aby si spolu popovídaly). Volám dceru a domlouváme si, kdy a kde se sejdeme.

Vyjdeme ven na ulici. Přestalo pršet, ačkoli předtím celou dobu lilo, na obloze zrovna vychází duha, dokonce dvojitá, což bereme jako dobré znamení. Na smluveném místě se scházíme s dcerou a jdeme do pizzerie. Po cestě si zvesela povídáme, a já mám pocit, jako by můj strach i divné stavy zůstaly doma.

V pizzerii strávíme překrásné čtyři hodiny. Celou dobu si vyprávíme jednu historku za druhou, řežeme se u toho smíchy. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy takhle nasmála. Holky si spolu rozumějí, jsou stejně staré, a já mám najednou pocit, že patřím mezi ně, jako by mezi námi neexistoval věkový rozdíl. Všechny jsme na jedné lodi, a to na lodi zábavy, a my se opravdu bavíme. Když dcera vypráví historky ze svého dětství, kdy jsem se projevovala jako přísná mamina, přijde mi to divné. Vždyť já ji teď beru jako sobě rovnou?

Nicméně čas běží, a musíme se sbalit a jít domů. Jenže je problém s dopravou. Metro nejezdí jak by mělo, a tak musíme jít kus cesty pěšky. Nakonec jdeme pěšky celou cestu. Je přece tak krásně.

Dorážíme domů něco před půlnocí, ale obě rozesmáté, uvolněné. Jak ten den nakonec krásně dopadl. Jdeme spát.

V pondělí ráno do práce. Během dne si vyměňujeme maily. Kamarádka pro klid nás obou nabízí, že by u mě celý týden před odjezdem do Liberce bydlela, aby byla po ruce, kdyby bylo třeba. Jsem její nabídkou mile překvapena a potěšena, i když někde uvnitř vím, že bych to měla zvládnout sama vlastními silami. Je to pro mě velké pokušení, mít doma někoho, s kým si rozumím. Bojuji sama se sebou, jak se rozhodnout, nakonec všechno nechávám na ní. Nastíním jí několikero možností, ať se sama rozhodne. K mému překvapení a radosti mi odepisuje, že opravdu večer přijede. Jsem moc ráda.

Celý večer si povídáme, je pohoda. Dnes mi přišla odpověď z Liberce, kde mi Petr radí, jak se chránit proti úbytku energie. Vzal můj mail naprosto vážně. Zbytečná byla moje obava, že mě bude brát jako někoho, kdo na něčem ulítává. Obě z toho máme dobrý pocit a navíc věříme, že teď už všechno zvládneme, když víme, jak na to.

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.