7. Až...

Další večer sedím na balkoně, jsem v trudné náladě aniž bych věděla proč, A přitom mi dnes poprvé bylo dobře, i počasí se vylepšilo. Vše se pozvolna vrací k normálu, jenže já mám chmury na duši.

„Proč?“ – zazní otázka.

To jsem si mohla myslet, jen ze svých pozitivních výšin sklouznu dolů, hned jsem přistižená! Zabrblám si pro sebe.

„Přesně tak. A pročpak jsi sklouzla ze svých pozitivních výšin, mohu-li se zeptat.“

„Zeptat se můžeš, problém je, že neznám odpověď. Možná proto, že se mi spustila zase děsná rýma, to mi hned vezme dobrou náladu.“

„Proč?“

„To je přece jasné, že nebudu skákat radostí, když mám totálně ucpaný nos, kýchám, až se můžu potrhat, ne?“

„Ne.“ – slyším pro mě v té chvíli dost odpornou odpověď, která mě pořádně popudí.

„Troufám si říct, že by to otrávilo každého. Vůbec, je toho už na mě nějak moc. Jdu z jednoho do druhého. Ani nevím, jestli byl nějaký den úplně v pohodě, bez jakéhokoli mráčku. Asi ne.“ – najednou vidím všechno černě. I chvíle, které jsem si předtím užívala.

„Přece víš, že se máš radovat z maličkostí a nenechat se ničím otrávit.“

Jsem už naštvaná. To je pořád nějakého poučování!

„Vždyť se snažím, ne? Skoro se až nepoznávám.“ – bráním se dotčeně.

„Snažíš. Ale zpět k tomu, proč jsi v nenáladě, a vynechej svou rýmu.

Sedím a přemýšlím, kde se ten pocit vzal. Večer jsem chodila s úsměvem na tváři po městě a cítila jsem se krásně, proč teda najednou vrásky na čele? No jo, už to asi mám, ale nechce se mi do toho.

„Jen si to rozeber. Uvědom si, že když se ti v hlavně honí černé myšlenky, otravuješ své nitro a vysíláš negativní energii. Napojuješ se na tu samou energii kolem sebe, ta se ti zpět vrací, a je ti čím dál hůř. To už přece víš, ne?“

„No tak dobře, já se do toho pustím. Ale vezmu to trochu oklikou. Byla jsem si zase zamailovat, jako každý den. Zatím jsem mailovala jen s dcerou a tak moc bych ráda i s kamarádkou, která se už vrátila z dovolené domů. Ona byla měsíc pryč a vracela se domů zrovna, když já odlétala. Takže jsme se míjely, a ona ani nevěděla, že já někam jedu. Jenže jsem na ni neměla e-mailovou adresu, a z hlavy jsem si ji nepamatovala. Včera mi od ní přišla taková ta kolovací zpráva, které nemám ráda, ale teď jsem za ni byla vděčná. Měla jsem tím pádem její adresu. Včera jsem jí hned napsala a dneska jsem se hnala s napětím do internetového kutlochu. … Tady se tomu neříká internetová kavárna, protože se tu nic nepodává, je to jen místnost, vybavená několika počítači, toť vše. Byla jsem napnutá, jestli mi napíše, a jak bude překvapená, odkud že jí píši.“

„Bereš to opravdu s oklikami. A co ti teda zkazilo náladu, tvoje kamarádka?“

„Ne. Nechej mě to říct popořádku. Jasně, že byla překvapená, že se jí ozývám z ciziny. Zareagovala na tu mou dovolenou takhle – ‘Tak vidíš, že ses dočkala té své vytoužené dovolené u moře.‘ V první chvíli mi nic nedošlo. Jenže jak tu teď sedím, uvědomila jsem si, že sice jsem tady, u moře, po čem jsem tak moc toužila, ale nejsem o nic šťastnější než předtím. Ano, užívám si slunce, moře, krásného vzduchu, klidu (když ovšem pominu všechny nepříjemnosti, které mě tu potkaly, ale někde uvnitř cítím, že ve své podstatě se pro mě nic nezměnilo. Vrátím se domů z dovolené, a život poběží stejně jako předtím.“

„Máš pravdu. Uvědom si, že takhle je to se vším. Člověk má představu, že až se mu splní něco, po čem momentálně touží, pak bude šťastný. Ale když toho dosáhne, šťastný není, má totiž v zásobě plno dalších AŽ…… A takhle jde od jednoho k druhému a šťastný není nikdy. Nezáleží na tom, jaká AŽ to jsou. Pro jednoho je to zaměstnání, pro druhého partner, pro třetího luxusní auto. Ale nic z toho mu nepřinese štěstí. Člověk se musí naučit být šťastný nezávisle na nikom a na ničem.“

„No jo, to už jsem slyšela, žádná novinka.“ – jsem otrávená, že slyším stále stejné věci.

„Jistě, že je to známá věc, ale teď ses na vlastní kůži přesvědčila, jak je to pravdivé. Nestav si už před sebe žádné další AŽ, buď šťastná tady a teď, v každém okamžiku. Nebuď k sobě kritická, tvrdá, že jsi nedokázala vše, co ty bys chtěla. Nemůžeš zvládnout všechno najednou. Každý problém potřebuje určitý čas, a tak zvládáš vždy to, co je aktuální. Važ si sama sebe, buď hrdá na to, co jsi dokázala, jak ses za ty dva roky změnila. Raduj se sama ze sebe i z toho, čím vším jsi prošla a měj se za to ráda. Toto uvědomění ti přinese pocit štěstí. Štěstí z toho, co je zrovna teď, a není podmíněno žádným AŽ. Raduj se z každého svého úspěchu, děkuj za něj, děkuj i za to, co ti život přináší, protože na tom rosteš. Čím víc se ti toho děje, tím víc příležitostí máš, abys ukázala, jak si se vším poradíš. Když něco zvládneš, už se to nebude opakovat. Přijde zase něco dalšího. Postupuješ jako žák od první třídy do vyšší a vyšší.“

„No, to je chvály, tu všechnu si zasloužím?“

„Zasloužíš si ji, a proto se chval sama. Nečekej, že tě pochválí druzí, protože jen víš nejlépe, co všechno jsi zvládla.“

„To jo, ale musím přiznat, že mě potěší a zahřeje, když od někoho slyším chválu.“

„Jistě, ale nesmíš být na ní závislá. Sama si uvědomuj své změny, a pochval se za ně. A kdykoli, ai když ti bude smutno, nebo se ti nebude dařit, a ty z toho budeš nešťastná. A tehdy si vzpomeň na své úspěchy a hned ti bude líp. Zapamatuj si to, bude ti to pomáhat v těžkých chvílích.“

„Ano, děkuji.“

„A když se tě teď zeptám – jak ti je – co mi odpovíš?“

„Je to divné, ale cítím se opravdu líp. Ještě jednou dík.“

Každý den chodím mailovat. Dneska mi přišlo vícero mailů, což mě mile zahřálo u srdce a nálada se hned vylepšila.

„Ty už jsi zase měla špatnou náladu?“ – slyším najednou otázku.

„Měla.“ – přiznávám.

„Proč?“

„Počasí nic moc, moje zdravotní problémy mě pronásledují, a nějak to není ono. Začíná mi být smutno.“

„Proč?“

„Ježíšmarjá, já nevím.“ – dneska se mi nechce nořit se do svého nitra. Už mi začíná lézt na nervy, to neustálé sebezpytování.

„Ale víš.“ – hlas míní jinak.

„No jo, tak asi vím, ale nechce se mi do toho. Měla jsem trochu jiné představy. A prosím tě, neptej se mě jaké, a proč jsem je měla. Prostě jsem je měla, a šmitec!“

„Přesto se tě zeptám – jaké?“

„Dobře, tak aspoň něco z toho, co mě tíží. Třeba jsem si nepředstavovala, že mě postihne nemoc, a že mi pak bude pořád něco. Dále mě vůbec nenapadlo, že bude špatné počasí, moře rozbouřené, že nebude možné plavat, ale místo toho jen tak hopsat někde na kraji. Pak jsem měla představu, že se tady seznámím s nějakými novými lidmi. Tohle vše nebyla moje představa, bylo mi to od určitých lidí řečeno.“

„Od jakých lidí?“

„Takových těch, kteří vidí něco i z budoucna. Ne, že bych tomu moc věřila, ale bylo to řečeno dost přesvědčivě. Tak mi je teď líto, že všechno je jinak. A pak je tu plno ještě jiných věcí, které nebudu rozebírat. Suma sumárum, jsem sice šťastná, že jsem tu mohla být, ale když si vzpomenu, jak jsem si zpočátku byla jistá, že tuhle dovolenou prožiju v pohodě, protože si to zasloužím, teď mi připadá, že moje představy a ty vesmírné se diametrálně liší. Já už vážně ničemu nerozumím.“

„Zasloužíš si to, ale i tady máš učební látku, na které se máš učit.“

„To mi došlo, ale nějak mi připadá, že vesmír neodhadl moje schopnosti a možnosti, a omylem mě šoupl do třídy pro víc pokročilé. Zase se tu dějí věci, které jsou nad moje síly, takže opět nezvládám, a asi propadám……. Ani o té dovolení mi nedáte pokoj?“ – ke konci jsem už pořádně naježená.

„Přece víš, že celý život je jedna velká škola, taková škola, ve které nejsou prázdniny. Každým okamžikem se učíš, jen si to někdy uvědomuješ a jindy zase ne. Čím víc se ti něco nelíbí a jsi nespokojená, je to pro tebe zpráva, že se ubíráš špatným směrem.“

„Asi to tak je, i když by mi bylo milejší, kdyby alespoň o dovolené byl od té převýchovy klid.“

„Vždyť se tak moc neděje, ne?“

„Já bych řekla, že je to úhel pohledu. Na mě se toho děje dost. Teda toho špatného. A od toho se odvíjí samozřejmě moje špatná nálada. Dobře, teď už vím, že je to proto, že jsem zase něco nepochopila. Jenže to nic nemění na skutečnosti, že díky mailům, které mi chodí, se mi nálada vylepšila.“

V následujících dnech se počasí trochu uklidnilo, resp. špatné počasí se střídá s pěkným, takže si přece jenom, v rámci daných možností užívám sluníčka i moře. Čas tak rychle plyne, dovolená se chýlí ke konci.

Obsah knihy IV:

(c) Kateřina Zitová - www.zitova.cz, kzitova zavinac centrum.cz. Návrh a sponzorství e-stranka, poskytovatel terapie.